Loni v říjnu se Michaela Froňková ujala vedení českého velvyslanectví v Libanonu. Země, která byla před občanskou válkou v 80. letech nazývána Švýcarskem Blízkého východu, je dnes příkladem bezproblémového soužití křesťanů a sunnitských i šíitských muslimů. V Interview ČT24 velvyslankyně také popsala obtíže, které má Libanon kvůli uprchlické krizi.
„V Libanonu vedle sebe už po staletí žijí tři náboženská uskupení: křesťané, muslimové – šíité i sunnité. Mají podle toho uzpůsobenou ústavu, aby toto uspořádání reflektovala i politická a administrativní oblast. Výborným příkladem toho, že lze fungovat naprosto bez problémů, je i libanonská armáda,“ říká Michaela Froňková.
Negativním dopadem tohoto aspektu je pomalé fungování celého státu, příkladem je 2,5leté období, kdy byl bez prezidenta. „Než se všechny důležité a významné skupiny dohodnou, nejen mezi sebou, ale i uvnitř sebe, tak to velmi trvá. Ale pro Libanon je charakteristické, že nikdo nechce opakovat zkušenosti, které měli během občanské války. Nikdo se nechce vrátit ke krveprolití, takže vždy nějakou dohodu naleznou,“ říká velvyslankyně.
Zastoupení křesťanů a muslimů ve všech institucích se dělí rovným dílem. Padesát procent zastávají křesťané, padesát procent si rozdělují šíitští a sunnitští muslimové, což ukotvuje takzvaná Taífská dohoda, která v roce 1989 ukončila občanskou válku.
Důkaz bezproblémového soužití muslimů a křesťanů dává podle velvyslankyně i pohled na libanonské pláže. „Najdete tam ženy v těch nejminiaturnějších bikinách, ale zároveň i ženy v burkinách, tedy kompletně zahalené. A fungují vedle sebe naprosto bez problémů. Dívky v bikinách nikoho absolutně nepobuřují.“
Jako žena zastávající vysokou pozici v muslimském světě prý nikdy nepocítila, že by k ní muži přistupovali nerovnoprávně. „Paradoxně je to přesně naopak. Zdá se mi, že arabský muž má velmi rád evropské ženy ve funkci. Opravdu jsem se tam nesetkala s žádným problémem.“ Omezení kvůli svému pohlaví necítí ani v běžném životě v Libanonu.
Kontrasty jsou v této zemi cítit ve všech oblastech – ve společnosti, kde žije 17 náboženských komunit, v ulicích Bejrútu, kde kousek od nákupních center západního střihu trčí jako mementa války rozbořené domy a ulice bez chodníků. „Mít jednoznačný názor na cokoliv v Libanonu zavání tím, že se mýlíte,“ upozorňuje diplomatka.
V Libanonu jsou dva miliony uprchlíků
Palčivým problémem dnešního Libanonu je uprchlická krize. Do čtyřmilionové země přišlo kvůli válce kolem jednoho a půl milionu Syřanů, je zde i půl milionu Palestinců. A na chodu země se to významně podepisuje.
„Libanonci se k Syřanů na začátku syrského konfliktu postavili velmi otevřeně, ale tím šestým rokem je z nich už cítit vyčerpanost. Také mají obavy, aby se ten stav neetabloval. Země na to nestačí energiemi ani zdroji vody,“ říká Froňková. „Touha Libanonců je, aby se Syřané vrátili zpátky do své země. A myslím, že i velká většina Syřanů se chce vrátit domů,“ dodává.
Syřané nejsou v zemi soustředěni ve velkých uprchlických táborech, ale zhruba ve čtyřech tisících menších stanových městech. „Stará se o ně organizace OSN pro uprchlíky. Syřané se snaží v Libanonu pracovat, čímž ovšem destabilizují místní pracovní trh. Je to složité pro obě strany,“ uzavírá česká diplomatka.
