Moderní architektura a design tradičně mezi lidmi vyvolávají rozporuplné reakce. Jak má architekt postupovat, když chce, aby jeho dílo veřejnost přijala? A jak udělat, aby nové designové prvky zapadly do panoramatu města? Nejen o tom mluvil v pořadu Události, komentáře s moderátorkou Světlanou Witowskou renomovaný britský architekt Thomas Heatherwick, který je na návštěvě Prahy, kde představuje nový projekt.
Architekt by měl myslet na to, aby se lidé cítili příjemně, říká designér Heatherwick
Jaký je to pocit, když jdete Londýnem a vidíte svůj červený doubledecker? Řeknete si – to se povedlo, anebo už to berete jako normální věc?
Já si myslím, že každý architekt je vždycky motivován hlavně tím, že chce, aby věci byly hezčí, a když jsem vyrůstal v 70., 80. letech, tak jsem právě v těch doubledeckerech jezdil do školy a ony byly čím dál ošklivější, prostě stárly. V 50. letech to bylo designováno speciálně pro Londýn. Chtělo to opravdu lásku pro detail, aby to bylo něco, co je ke cti, důstojnosti cestujících.
V té předchozí době šlo úředníkům jenom o to, aby dostali tolik a tolik lidí z jednoho místa na jiné místo, a vůbec nemysleli na to, že někdo v tom autobuse musí strávit třeba 40 minut cestou tam, 40 cestou zpátky. 80 minut denně po 30 let celý váš život. (…)
Lidé se dívají ven směrem z autobusu, ale dívejme se také dovnitř. Podívejme se například, jak v autobuse vypadá osvětlení. Někdy to vypadá jako zářivky, které jsou v nějakých kurnících. Takže jsme si říkali, proč tam nemá být osvětlení, které by bylo příjemné pro člověka.
Takže se vám ten autobus teď líbí?
Ano, je to vzrušující, věci se zlepšují a mám možnost to dělat, a to je příležitost pro designéra. Myslím si, že to město můžeme prostě humanizovat, zlidštit svět kolem nás, ať jsou to školy, ať jsou to nákupní střediska, ten digitální svět. Musíme ho vrátit lidem.
Vaše studio sídlí v Londýně, který se teď stal centrem brexitu. Vy jako autor, architekt a designér, který pracuje po celém světě, máte strach z odchodu Velké Británie z Unie, nebo jste už takový kosmopolita, že tohle jde úplně mimo vás?
Já si myslím, že jsou tam dva aspekty. Symbolika a potom moje rodina, protože moji prarodiče pocházeli z nacistického Německa, byli to uprchlíci, čili my si myslíme, že bychom se měli vzít za ruce a nebojovat spolu. Je to strašně silná myšlenka. Je strašně smutné, když se věci rozpadají.
Pracuje u nás 250 lidí a většina se jich nenarodila v Anglii nebo v Británii. Moje primární starost je, aby ten fenomenální talent, který se nahromadil mezi spolupracovníky mého studia, aby to drželo dohromady. Udělali jsme strašnou spoustu věcí a je spousta architektů, spousta umělců, designérů v Británii, kteří se obávají, co se stane dál.
Takže si říkám, že snad nebude vláda tak hloupá, aby těmhle lidem bránila pokračovat ve jejich práci. Aby například pracovali pro Británii z jiné země. Jakožto architekt, jakožto designér musím být velmi optimistický. Já věřím, že možná jsou to hloupé politické časy, ale nakonec snad přece jenom tak hloupí nebudeme. Doufám. Snad se nám podaří, aby ty věci fungovaly, snad z toho něco vytěžíme.
Rozhovor s architektem Thomasem Heatherwickem (zdroj: ČT24)
Vaše studio dělá i urbanistické projekty. Kam by se mělo podle vás město rozšiřovat do výšky nebo do šířky?
Máte na mysli věže, tedy věžové budovy? V Londýně je několik věžových budov. Lidé o těch věžích mluví až příliš mnoho, o tom, co je nahoře, ale důležité je to, kde se dotýkají země. Většina lidí se na tu výšku nekouká, oni prostě chodí mezi nimi.
Hodně mě naučil Hongkong, protože tam je těch věžáků tolik a jsou prostě úzké, mají zkrátka malý zadek, malou tu podsadu a lidé mezi nimi chodí jako v nějakých uličkách. Je to důležité pro určité lidské měřítko. Já si myslím, že mnohdy si lidé vymyslí nějaké budovy, které potom sestrkají dohromady a mají právě ty velké těžké zadky. Lidé v nich sedí u nějakých recepcí, ulice vůbec není zajímavá, protože ty budovy jsou příliš velké a ulice jsou zastíněné.
Londýn se teď mění, protože se snažíme reflektovat moderní svět a vytvořit dostatečné množství bytů a pracovišť pro lidi, ale zároveň ulicím ponechat jejich lidské proporce. Protože je zapotřebí, abychom je měli sobě na míru. (…)
Já si myslím, že nevadí, když jsou vysoké, ale důležité je, jaké je to od toho základu. My se pořád staráme o to, jak je co vysoké, ale důležité je, čím se to dotýká země. Víte, tady u vás máte fenomenální město, to historické dědictví, tady by to nefungovalo, ale v oblastech, kde je možné stavět něco většího, tam je to fajn.
Když jdete po Praze, jste architektem a designérem za všech okolností, nebo si dokážete to město užít čistě jako turista?
Já to město miluji, já ho zbožňuji jako turista a učím se. Kdykoliv chodím po Praze, učím se, protože je to jakýsi komplex, takový shluk různých detailů, vztahů a to je pro mě jako ráj. Před těmi šedesáti, sedmdesáti lety se začala města plánovat v obrovských měřítcích a ty proporce se staly velmi sterilními a myslím si, že ty staré budovy nás mohou hodně naučit.
(…) Já tady chodím, fotografuji, snažím se zapamatovat si věci a snažím se to vytěžit potom pro svoje budoucí budovy. Mám spolupracovníky, kteří hodně pracují se dřevem. Často jsou vlastně takoví velice technologičtí architekti, ale musíme se skutečně poučit z minulosti. Právě to, co je u kořenů, to nás učí Praha.
(redakčně kráceno)