Kábul – Sovětská vojska vpadla krátce po Vánocích – 27. prosince 1979 – do Afghánistánu, aby sesadila samozvaného revolucionáře Háfizulláha Amína a nastolila Moskvě poplatnější komunistický režim. Středoasijská země se tak stala dalším místem, kde za studené války na straně jedné bojovaly sovětské okupační jednotky spolu s afghánským vládním vojskem proti mudžáhidům, tajně podporovanými zejména Pákistánem, USA a Íránem. Sověti se ale nakonec museli stáhnout, mudžáhidové svrhli prosovětského prezidenta Nadžíbulláha, nicméně následovala krvavá občanská válka, kterou vyhrálo fundamentalistické hnutí Taliban.
Důvodů, které přiměly Leonida Brežněva k vojenskému zásahu, bylo několik. Moskva se obávala přesahu íránské islámské revoluce do Afghánistánu. Domnívala se také, že Američané se chystají vybudovat v zemi vojenskou základnu. Zatímco afghánští komunisté z prosovětsky orientované Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA), kteří byli již rok u moci, mezi sebou sváděli tvrdé frakční boje.
Krutovládce Amín popraven, nová vláda pozvala do země Sověty
Situace se vyhrotila, když se moci chopil člen ústředního výboru strany Háfizulláh Amín, který nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího a zavedl v zemi teror a krutovládu. Sovětské politbyro schválilo vojenský zásah a jednotky zvláštního nasazení sovětské armády a elitního bojového útvaru Alfa zahájily útok na prezidentský palác v Kábulu 27. prosince 1979. Amín byl popraven a ještě týž den byla Moskva nově dosazenou vládou (Revoluční radou) požádána o vyslání ozbrojené pomoci a do Afghánistánu neprodleně vjely sovětské jednotky připravené na hranicích.
Na Západě se zvedla proti sovětské invazi vlna protestů. Vpád ukončil desetiletí politického uvolňování v období studené války, zmražena byla také dohoda o odzbrojení SALT II. Několik desítek zemí v čele s USA a většinou dalších západních mocností se také na protest proti válce v Afghánistánu odmítlo účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980.
SSSR odůvodňoval vpád vojsk do Afghánistánu jako obranný boj, protože USA se podle něj sbližovaly s Amínem. Výsledkem tohoto mohla být destabilizace jihu Sovětského svazu, protože USA by se otevřel průchod do Uzbekistánu a Tádžikistánu.
Samotní Afghánci přílišným nadšením neoplývali
Příchod okupačních „bezvěreckých“ vojsk vnímali s velkým rozhořčením i samotní Afghánci, z nichž většina nedůvěřovala ani vládě sovětského spojence Babraka Karmala, který býval velvyslancem v Československu. Odpor obyvatel prohlubovalo chování sovětských jednotek, které čas od času okrádaly rolníky, plenily a nevybíravě využívaly své letecké síly, přičemž někdy srovnaly celé vesnice se zemí.
Proti vládě v Kábulu a proti sovětské armádě zahájily boj muslimské jednotky ze základen v Pákistánu. Po dvou letech se mudžáhidům podařilo uchytit na afghánském území. Jejich bojeschopnost byla umožněna materiální pomocí přicházející přes Pákistán z USA (americké protiletadlové střely Stinger byly klíčové v neutralizaci sovětských vzdušných sil), Íránu, Číny a Saúdské Arábie. Od roku 1986 se Sověti, vyčerpaní bojem s mudžáhidy, dostali do defenzivy a o rok později sovětské vedení přiznalo zvýšené ztráty a připustilo, že povstalci získali „dočasnou převahu“.
Gorbačov donutil sovětské generály odejít
Stažení sovětských jednotek z Afghánistánu nařídil Michail Gorbačov po svém nástupu k moci v roce 1985, kdy dal svým generálům jeden rok na vítězství. Gorbačovovo stahování z konfliktu, který nazval „naší krvácející ránou“, trvalo čtyři roky (poslední sovětský voják opustil hornatou zemi 15. prosince 1989) a stálo životy dalších 7 000 sovětských vojáků. Celkem v Afghánistánu zahynulo 14 454 sovětských vojáků, dalších přes 35 000 jich bylo zraněno a zmrzačeno. Do války bylo celkem nasazeno 545 000 sovětských vojáků.
Po odchodu Sovětů nastal chaos a občanská válka - trvá dodnes
Na afghánské straně si válka vyžádala kolem milionu obětí, přes pět milionů lidí uprchlo do Íránu a Pákistánu. Další ztráty na životech si po stažení sovětských vojsk vybral pokračující občanský konflikt, v němž sunnitské i šíitské frakce mudžáhidů bojovaly společně za sesazení prosovětského prezidenta Muhammada Nadžíbulláha.
Po Nadžíbulláhově odstranění v roce 1992 však obě skupiny začaly vést krvavou válku proti sobě. Z bojů nakonec vítězně vzešlo fundamentalistické hnutí Taliban podporované Pákistánem, které v roce 1996 vyhlásilo na území Afghánistánu „plně islámský stát“ sunnitského směru. Militantní režim byl po teroristických útocích 11. září 2001 na cíle v USA svržen americkou a britskou intervencí pro spolupráci s teroristickou sítí al-Káida. Jeho bojovníci ale nadále pokračují v boji proti vládě prezidenta Hamída Karzáího a jejich odpor navzdory narůstajícímu počtu zahraničních vojáků nadále sílí.
