Pokud máte chuť si na den odpočinout od lyžování a sjet dolů do údolí a shodou okolností lyžujete v Alpách na pomezí Rakouska a jižního Tyrolska pak rozhodně doporučuji navštívit Bolzano. Jako v řadě dalších měst a vesnic v jižním Tyrolsku, které bylo až do konce druhé světové války součástí Rakouska-Uherska, se v něm snoubí italská nátura s tou rakouskou. Na jedné straně tu najdete až kýčovité domky rakouského stylu, na druhé už sem dýchá pohoda italského středomoří. V Bolzanu se ale především můžete přesvědčit o síle alpské přírody. Právě ta zachovala do dnešních dnů tělo více než 5 tisíc let starého pračlověka. Seznamte se s Ötzim!
Bolzano je takřka na dohled hned od několika známých alpských středisek, mezi která patří Seiser Alm, Rittner Horn, Val Gardina nebo San Vigilio – Lana. Do Bolzana se ale nejezdí výhradně kvůli lyžování, ani kvůli krásám města, ze kterého dýchá rakouská minulosti, byť dnes patří k Itálii. Jedním z největších lákadel v Bolzanu je Jihotyrolské archeologické muzeum. Neláká přitom na zaprášené vycpaniny nejrůznějších zvířat ani na obrazy nebo zaprášené police plné knih. Muzeum je věnováno především Ötzimu – muži z ledovce – mumii pocházející z doby až 3 350 let před Kristem.
Kdo by si pod slovem „mumie“ představil tělo pečlivě nabalzamované prastarými lékaři a balzamovači, spletl by se. Ötziho nepřipravili na věčnou cestu ruce jeho soukmenovců, „nesmrtelnost“ mu dala matka příroda. Jeho ostatky přikryl po zápase na život a na smrt, který Ötzi prohrál, sníh a led. Až neobvykle teplé léto roku 1991 znovu odhalilo jeho ostatky a umožnilo mu 19. září 1991 vstoupit do dějin archeologie.
V archeologickém muzeum v Bolzanu se před návštěvníky otevírá celý Ötziho svět. K vidění je tu nejen samotná mumie uložená ve speciálním boxu, který teplotou, vlhkostí i přítmým imituje prostředí ledovce. Dozvědět se tu návštěvníci o Ötzim mohou prakticky vše, včetně toho, co kráce před smrtí jedl. Celá muzejní expozice přitom má atraktivní formu, kterou ocení dospělí i děti. S Ötzim se v ní můžete potkat do slova a do písmene „tváří v tvář“.
Pračlověk, uchovaný za pomoci mocné síly alpského ledovce, za svého života měřil 160 centimetrů – mumie je o něco menší, „scvrkla se“ na pouhých 154 cm. Zaživa Ötzi vážil kolem 50 kilogramů, nosil boty číslo 38 a podle analýzy DNA měl hnědé oči a tmavě hnědé až černé vlasy. Nosil také bradku. Ve své době patřil ke staříkům, v době jeho smrti mu totiž bylo podle archeologů 35 až 40 let, což bylo na dobu měděnou, ve které žil, poměrně hodně. Archeologům i tak ale jeho mumie pomohla doplnit spletitou mozaiku toho, jak se v době měděné žilo.
Jak přišel Ötzi ke svému jménu?
Ötzi byl původně známý jako ledový muž nebo muž z ledovce. Přívětivější jméno Ötzimu dali novináři. „Toto vysušené, děsivě vypadající tělo musíme udělat trošku roztomilejším, abychom mohli napsat dobrý příběh,“ napsal vídeňský novinář Karl Wendl. Ve svém článku pojmenoval mumii Ötzi podle místa jeho nálezu vysoko v Ötztalských Alpách.
V muzeu mohou návštěvníci obdivovat nejen mumii samotnou, ale i celý arzenál zbraní a nástrojů, které si Ötzi s sebou do hor přinesl. Pračlověk nesl toulec s šípy dlouhými 90 a 85 centimetrů. Měl také dýku s pazourkovou čepelí a dřevěnou rukovětí. V příručním měšci měl pazourkové škrabadlo, vrták a pazourkovou čepelku na nejjemnější práce při výrobě šípů.
Ötzi měl na sobě oblečení, které by obstálo i dnes. Dvoje kožešinové nohavice vyrobené z kůže kozy se pomocí jazyků upevňovaly do bot. Teplý plášť, který měl chránit tělo před mrazem, byl vyroben z různobarevných kožešin ovcí a koz. Hlavu chránila čepice z medvědí kožešiny. A mistrovským dílem je i pláštěnka z jeden metr dlouhých stébel trávy, která měla Ötziho v tvrdých alpských podmínkách chránit před deštěm. Překvapivě promyšlené a funkční byly i Ötziho boty. K jejich výrobě pračlověk použil slámu. Ta má podle dnešních vědců výborné izolační vlastnosti, a tak nohy Ötziho rozhodně nezábly, i když chodil v zimě a vlhku.
Z panenky umrzlý výletník a nakonec celosvětová senzace
Objevení Ötziho ve výšce 3 210 metrů nad mořem pod sedlem Hauslabjoch pomohla náhoda. Manželé Simonovi, kteří mumii na okraji ustupujícího ledovce našli, totiž na své túře zabloudili. Při sestupu ze sedla Hauslabjoch sešli ze značené cesty a snažili se zkrátit si cestu traversem podél ledovce. Zhruba po 70 metrech pak uviděli, jak z ledu něco vyčuhuje. „Nejprve jsem si myslel, že z ledu vykukuje nějaká panenka,“ vyprávěl později Helmut Simon.
Když manželům Simonovým došlo, že jde o zmrzlé tělo, domnívali se, že je to výletník, který zahynul při pádu laviny. Stejnou teorii razili i rakouští záchranáři, na což Ötzi po 5 tisících letech strávených v tichých a klidných útrobách ledovce také šeredně doplatil. Během neodborného vyprošťování z ledu záchranáři mumii poškodili bedra. Skutečná hodnota nálezu začala vyplouvat na světlo světa až šest dní po objevení mumie, když se k ní dostal archeolog Konrad Spindler z univerzity v Innsbrucku a podle sekyrky, o níž se záchranáři domnívali, že je to padesát let starý cepín, určil skutečné stáří těla.
Jak Ötzi zemřel, zůstávalo dlouho opředeno tajemstvím. Až v roce 2001 rentgenové snímky odhalily pod levou lopatkou osten šípu, který zajel zhruba 2 centrimetry hluboko. Osten sice zpomalil oděv, který měl pračlověk na sobě, avšak i přesto Ötzi trpěl značnými bolestmi a jeho levá paže byla zřejmě paralyzována. Při pádu na zem si pak ještě ke všemu vykloubil rameno – jeho paže zůstává v nepřirozené podobě dodnes. Smrt přišla v zápětí po ráně do hlavy.
Spadl Ötzi na kámen náhodou? Nebo ho v ruce držel jeho vrah? To se už nejspíš nikdy s jistotou nedozvíme. Faktem ale je, že Ötzi nedal svůj život lacino. Na jeho noži i šípech archeologové objevily stopy cizí lidské krve. Mohla ale být z dřívějšího zápasu - třeba z toho, který Ötziho vyhnal na vrcholky hor? I přes pochybnosti archeologové věnovali v bolzanském muzeum značný prostor rekonstrukci zápasu, ve kterém mohl Ötzi přijít o život nebo alespoň přijít k vážným zraněním.
Bolzano – město sevřené alpskými úbočími
Za prohlídku ale nestojí v Balzanu jen archeologické muzeum. Město samo sice neoplývá nezměrným historickým bohatstvím, architektonické monumenty se tu přesto najdou. V historickém centru stojí několik gotických domů a gotický chrám ze 13. století. Na okolních kopcích se pak vzhůru k obloze tyčí hned několik prastarých pevností.
Atraktivní, příjemná a v mnohém zvláštní je ovšem spíš atmosféra města sevřeného v těsném údolí. Na první pohled působí studeným a chladným dojmem. Na ten druhý poznáte, že tomu tak úplně není. V létě jako byste tady už cítili dech prosluněného Toskánska. Poznat to můžete třeba na vyprahlé trávě, které slunce v létě propůjčuje zlatavý nádech.
