Havana jen stěží dokáže skrýt, že si sem v duchu kolonialismu dobyvatelé ze staré dobré Evropy přivezli cokoliv, co se jim zlíbilo. A když Evropany vystřídala rozpínavost Spojených států, přišla inspirace také od nich. I přesto má hlavní město Kuby své osobité a nezaměnitelné kouzlo, kvůli kterému byste Havanu neměli na svých toulkách po Kubě rozhodně minout, byť je někdy trošku přeplněná turisty, ze kterých se Kubánci snaží vytáhnout i to úplně poslední peso.
Na skok do Washingtonu
Havanu lze stěží považovat za nezajímavou kopii, i když toho okopírovala dost. Když se po ní rozhlédnete, zcela jistě nabydete dojmu, že architekti při její stavbě hledali inspiraci, kde se jen dalo. Do určité míry za to může koloniální minulost Kuby, takže paláce a kláštery v ryze španělském duchu vás nejspíš nepřekvapí. Co tady ale dělá washingtonský Kapitol?
Architekt Eugenio Raynieri Piedra, který havanskou verzi Kapitolu postavil, přiznal inspiraci Washingtonem zcela otevřeně. Není divu, počátkem 20. století k sobě měla Kuba se Spojenými státy blízko a dokonce se uvažovalo o tom, že se stane 52. státem americké federace. Raynieri ale nehledal inspiraci jen ve Washingtonu – zamířil i do kolébky republiky - do Francie. Kupole havanského kapitolu tak má připomínat kupoli pařížského Pantheonu.
Havanský Kapitol se stal důstojným sídlem kubánského parlamentu. V roce 1940 zde vznikla také slavná kubánská ústava, která se řadí k nejpokrokovějším ústavám své doby. Do kubánského právního systému zavedla například minimální mzdu, veřejné vzdělání, přiznala moc a nezávislost soudům a jasně vymezila politickou levici a pravici.
Po Castrově revoluci v roce 1959 Kapitol jako sídlo parlamentu ztratil na významu. Castrovci z něj nakonec udělali Akademii věd a sídlo ministerstva vědy, technologie a životního prostředí. Význam Kapitolu jako ikony Havany a Kuby se začal pomalu navracet až v 90. letech 20. století, kdy se totalitní Kuba začala ve velkém otevírat zahraničním turistům.
Nenechte si ujít: Muzeum revoluce
Chcete-li pochopit, jak těžký je život na Kubě, neměli byste minout Muzeum revoluce, které najdete jen několik ulic od Kapitolu. Tady na vás čeká propaganda nejtvrdšího kalibru. Už v zahradě vás přivítá loď Grandma, na které připluli revolucionáři v čele s Fidelem Castrem z Mexika, aby svrhli nenáviděný Batistův režim. Nahlédnout v muzeu můžete také do předrevoluční prezidentské pracovny a kanceláře vlády, i to se přitom neobejde bez náležitého komentáře na stěně: „Zde vznikaly kapitalistické zákony, které sloužily k vykořisťování lidu.“
A na propagandu narazíte i v dalších sálech. Dozvíte se, jak Batistovi vojáci mučili revolucionáře, přečíst si můžete také o tom, jak Batistova diktatura uvrhla Fidela Castra po nevydařeném útoku na kasárna Moncada do tvrdého žaláře. Když ale čtete mezi řádky, dozvíte se také, jak těžký život musí Kubánci žít na dnešní Kubě. Svědčí o tom například statistika ukazující prudký propad množství elektřiny spotřebované domácnostmi, který Kuba zažila od revoluce do současnosti, i zprávy o zemědělské produkci, kterou se údajně vytrvale snaží poškodit agenti CIA.
Na Kubě jako v Marseille
Když se budete chvíli procházet po nábřeží, zcela jistě narazíte i na jednu z pevností, které měly chránit havanský přístav před nájezdy pirátů. Co by kamenem dohodil od Muzea revoluce se vypíná k nebesům Castillo de San Salvador. Na stejném břehu jen o kousek dál do srdce přístavu stojí hvězdicovitá pevnost Castillo de la Fuerza Real a z opačného břehu na ni shlíží monumentální Fortaleza de San Carlos de la Cabaňa.
Právě při pohledu na dvě posledně zmíněné jsem se neubránila vzpomínce na Marseille. Vjezd do jejího přístavu totiž také chrání silné kamenné zdi dvou pevností, které se tyčí naproti sobě, jako kdyby na sebe chtěly navzájem vyskočit.
V havanských uličkách skoro jako v Neapoli
Je pravda, že Kapitol patří k nesmírně fotogenickým ikonám Havany. Kdo by od něj neměl fotku, jako by na Kubě nebyl. Avšak neméně zajímavá je rovněž procházka havanskými ulicemi. I tady se střetávají různé světy. Najdete tu široké bulváry francouzského typu s monumentálními paláci dnes často přeměněnými na hotely. Jen o kousek dál zase můžete procházet úzkými uličkami podobně omšelými jako jsou ty, kterými se můžete proplétat třeba v Neapoli. Jeden rozdíl tu ale je: řady ulic, na které v centru Havany narazíte, jsou nalinkované jak podle pravítka. To jen jasně připomíná, že město nevznikalo živelně po dlouhá staletí, ale bylo precizně nalinkováno dobyvateli.
Rovné řady domů lemujících ulice Havany jen tu a tam prokládá nějaká proluka. S opravami si chudí Kubánci navíc v zemi, kde neexistuje soukromé vlastnictví, příliš hlavu nedělají. Když se některý z domů zřítí k zemi, po čase ho nahradí třeba šňůry na prádlo, anebo prázdné místo pohltí dravá vegetace. To vše jen podtrhuje a umocňuje nezaměnitelnou atmosféru Havany.
Vzhůru za Zorrem a Hemingwayem
Jako vystřižené z filmu o Zorrovi (i když to nebyl Kubánec, ale Kaliforňan) působí náměstí před havanskou katedrálou. Kamenné zdi koloniálních paláců rozjasňují dřevěná okna inspirovaná – téměř jistě – barvou nebe. Rámy jsou totiž azurově modré, zatímco žaluzie, které se na Kubě dodnes hojně používají místo skla, bývají jasně bílé.
Katedrála – monumentální dílo jezuitů – pak každého návštěvníka překvapí rozdílně širokými a vysokými věžemi. Skoro jako kdyby se stavitel den před stavbou opil a věže nakonec postavil tak rozdílné, že už ani rozdílnější být nemohou. Zatímco okna hubenější věže pečlivě zakrývají žaluzie, její silnější sestra staví na odiv své ledově chladné zvony.
Na náměstí před katedrálou se pod slunečníky rozprostírá množství stolů, které lákají utrmáceného návštěvníka k odpočinku. I když je náměstí nádherné, vyplatí se popojít ještě o pár metrů dál. Skoro na dohled od katedrály totiž stojí vyhlášená Bodequita del Medio, tedy bar s restaurací, kam chodil na vyhlášené kubánské mojito spisovatel Ernest Hemingway.
V baru, který se otevírá přímo do ulice, bývá obvykle narváno, avšak v zadní části vyhrazené pro restauraci najdete místo snáze. Výběr jídla sice není v duchu kubánského socialistického hospodářství nijak monstrózní, najíst se tu ale dá celkem slušně. A mojito je také vskutku jedinečné, stejně jako celá restaurace, jejíž stěny zdobí fotografie a podpisy slavných, kteří ji navštívili. K jídlu samozřejmě hraje pravá kubánská kapela a báječně přitom dokresluje už tak nesmírně příjemnou atmosféru restaurace, kterou se již léta snaží s menšími či většími úspěchy napodobit Bodeguity po celém světě. I v Praze jednu restauraci tohoto jména najdete. Ale jen ta havanská je ta pravá Hemingwayova nefalšovaná.
Vyprávění o Havaně je na delší dobu – stejně jako její návštěva
Zajímavostí, které jsou v Havaně k vidění, je celá řada, a sama dobře vím, že jsem je nepopsala zdaleka všechny. Za návštěvu rozhodně stojí knižní trh, muzeum rumu i celá řada dalších paláců, které ukrývají například muzeum archeologie nebo muzeum města. To základní je sice možné navštívit za den, mnohem lepší ale bude, když si na návštěvu Havany vyhradíte dva, nebo dokonce tři dny. Zůstanete-li přes noc, budete moci navštívit také pravou tropickou show divokých tanečnic v pestrobarevných a poněkud komplikovaných šatech, které Havanu proslavily.
Praktické rady
I když je Kuba poměrně levná, do Havany si s sebou určitě vemte poněkud větší sumu peněz. Vstupné do nejlevnějších muzeí vyjde na 3 pesa, většinou ale budete muset sáhnout do kapsy mnohem hlouběji. Připlácí se také za fotografování v interiéru a peníze navíc z vás zcela jistě bude tahat také personál muzeí. Na turistech se tady totiž každý snaží vydělat.
Pokud přijedete do Havany autem, za parkování nikdy neplaťte předem. Kubánci jsou vynalézaví. Při příjezdu se vás s úsměvem zeptají, kolik hodin chcete svůj vůz na parkovišti nechat, a přesně vypočítají, kolik za něj musíte zaplatit. Při odjezdu vám ten samý hlídač bude neoblomně do očí tvrdit, že tady se nikdy neplatí předem, že jste tu stáli tolik a tolik hodin, a musíte tedy zaplatit.
