Nejspíš poslední žijící Wintonovo dítě ze Slezska, třiadevadesátiletý John Fieldsend, se vrátil do míst, kde vyrůstal. Před transportem do koncentračního tábora ho zachránil stejně jako dalších téměř sedm stovek dětí Nicholas Winton. Na rodném domě matky Johna Fieldsenda ve Vítkově na Opavsku je nově pamětní deska a u budovy také kameny zmizelých, které připomínají oběti holocaustu.
Wintonovo dítě se po desítkách let vrátilo do Slezska, kde vyrůstalo
Události v regionech: Návrat Wintonova dítěte do Vítkova (zdroj: ČT24)
Do vlaku na pražském hlavním nádraží nastoupily v roce 1939 desítky dětí. Rodiče jim vyřídili potřebné dokumenty, díky kterým mohly vycestovat do Anglie. Humanitární pracovník Nicholas Winton takto zachránil před holocaustem na sedm stovek dětí z tehdejšího Československa.
Byl mezi nimi také John Fieldsend a jeho bratr. Se svými rodiči tehdy žili ve Vítkově na Opavsku. „Většina slezského území byla součástí říšské župy Sudety. Pro lidi z tohoto regionu bylo získat povolení německých okupačních úřadů k vycestování administrativně složitější než pro občany protektorátu,“ vysvětlil historik Slezského zemského muzea Ondřej Kolář.
John Fieldsend (vlastním jménem Hans Heinrich Feige) jako školák
Nacistická ideologie přinutila rodiče Johna Fieldsenda poslat syny do bezpečí židovské školy v Hanoveru, tam pak přistoupili na vlak mířící do Londýna. Na nádraží ve Vítkově se děti s rodiči rozloučily. „Můj otec mně a mému bratrovi řekl: Vydáváte se na dlouhou cestu. Posadili nás do vlaku. A prostě řekli sbohem,“ popsal Fieldsend osudovou chvíli.
Rodiče připomínají před domem kameny zmizelých
S rodiči a s příbuznými, se kterými žili ve Vítkově, v domě jen kousek od náměstí, se chlapci už nikdy nesetkali. Většina rodiny během války zahynula. Připomínkou jejich osudu je pamětní deska a také kameny zmizelých jako vzpomínka na oběti holocaustu. Třiadevadesátiletý Fieldsend je pravděpodobně posledním žijícím z Wintonova transportu, kdo původně pochází ze Slezska.
„Není úplně stoprocentní, že je jediný, ale dá se to předpokládat, protože do dnešního dne se nepodařilo najít nikoho jiného, kdo by žil,“ vysvětluje badatel Vladimír Nevlud.
Příběh vypráví ve školách i v Británii
Pamětník se setkal také se studenty středních škol, aby jim vyprávěl svůj příběh. Totéž dělá i ve Velké Británii, která se stala jeho druhým domovem.
„Já si nedokážu představit, že by se to stalo dnes. Já chápu, že ta doba byla krutá a nebylo moc možností, jak si život zachránit, než tato. Ale asi bych to psychicky nezvládl, odjet od rodiny. I když je to šance na život. Takže jsem rád, že žiju v době, v jaké žiju. A nic takového se neděje,“ shrnul své pocity student Gymnázia Petra Bezruče Petr Lednický.
