Během normalizace nemohl architekt a významný historik architektury Vladimír Šlapeta v Československu pod svým jménem ani publikovat, zato v zahraničí ho uznávali. Teprve po roce 1989 se jeho jméno stalo známým i ve vlasti – stal se děkanem fakult architektury v Praze a Brně a prorektorem ČVUT.
Vedení bolševického svazu architektů přiváděly jeho články publikované v cizině k zuřivosti. Vladimír Šlapeta vzpomíná na dobu normalizace
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Vladimír Šlapeta se narodil v roce 1947, do doby těsně před nástupem komunistického režimu. V dětství se věnoval především sportu, ale také rád kreslil a bavila ho historie.
Geny po otci, architektovi Lubomíru Šlapetovi, se v mladém sportovci nezapřely, s architekturou ale zpočátku váhal. „Otec měl problémy s uplatněním, protože v roce čtyřicet osm protestoval proti zestátnění soukromých architektonických kanceláří. Byl také vyhozen z univerzity. Potom došlo k další katastrofě, byl vyloučen ze Svazu architektů, protože protestoval, že ho nepustili ani do Bulharska se zájezdem zcela běžným pro členy svazu,“ říká Šlapeta.
Otce stála kritika režimu kariéru
Otec se tehdy ostře ohradil dopisem. A to ho stálo kariéru. „Brali to jako protistátní protest a vyloučili ho v roce 1958 ze Svazu architektů, takže měl zákaz vykonávat svoje povolání. Byl extrémně nadaný kreativní člověk, který tu kreativitu v té době nemohl projevit,“ vzpomíná na otce architekt.
Rodina Šlapetova v roce 1949 (Vladimír v náručí otce)
Přesto se nakonec Vladimír do otcova oboru pustil. Přihlásil se na fakultu architektury do Prahy, v Brně to se jménem Šlapeta raději ani nezkoušel. Už při studiích poznal osobně řadu profesionálů, kteří začínali ještě před první světovou válkou.
„Poznal jsem doktora Kozáka, autora Thomayerovy nemocnice, Paláce Luxor na Václavském náměstí. Veliký vzor pro mě byl můj otec a potom jeho učitel, Hans Scharoun, který byl jednou z vůdčích osobností německé avantgardy. Jeho vrcholným dílem byla západoněmecká filharmonie. Deset let bojoval, aby mého otce dostal přes hranice. Otec pak od roku 1966 pracoval na Scharounových projektech v Západním Berlíně,“ říká pamětník.
Architekti za železnou oponou nebyli svázaní režimem
Mladý Vladimír za ním mohl jezdit a to mu otevřelo obzory. Architekti za železnou oponou totiž nebyli svázaní režimem jako u nás. „Člověk viděl propastný rozdíl mezi světem východního a Západního Berlína, který byl výstavní síní západního světa,“ vysvětluje.
Nejraději měl ale rodnou Olomouc. Ovlivnila ho i Ostrava, kam jezdíval za babičkou a kde později pracoval. „Olomouc byla pro mě polarita mezi městem barokních skvostů a moderní architekturou mého otce, ve které jsem vyrůstal. V Olomouci se celkem nic nedělo, to bylo klidné město. Kdežto v Ostravě se dělo pořád něco. Pokaždé když jsem tam přijel, tak tam stálo něco nového. Tak jsem poprvé viděl to socialistické město a zhrozil jsem se, protože to byla úplně jiná architektura, než navrhoval můj otec. Začal jsem chápat napětí, ve kterém žil,“ vysvětluje architekt.
Paměťová stopa: Architekt, Vladimír Šlapeta (zdroj: ČT24)
Brno je pro architekta inspirativní
Jen Brno mu zůstalo dlouho utajeno. Do chvíle, kdy otec dovezl německý časopis, ve kterém byla fotka nádherné vily. „A to byla vila Tugendhat. Poprvé jsem ji viděl asi v roce 1963. Už jsem znal jméno Fuchs a postupně se mi začalo otevírat, co je v Brně za bohatství,“ upozorňuje.
„Vila Tugendhat je speciální případ, protože je to luxusní vila pro nejbohatší klientelu. Brno je ale zajímavé tím, že je tam spousta vil pro střední vrstvu, stačí se projít po Hroznové ulici a máte hned představu, jak vypadal bytový standard třicátých let,“ vysvětluje.
I do inspirativního Brna se mu nakonec podařilo dostat pracovně na konci studií. Bylo mu čtyřiadvacet let a přišel na doporučení Bohuslava Fuchse jako asistent na techniku. Tehdy, i díky tomu, že před tím pobýval v Ostravě, se na pro režim nevhodné jméno Šlapeta pozapomnělo. Přesto ho ale pak příjmení ještě mockrát dohnalo.
„Asi čtyřicetkrát je škrtnutý podpis pod mými články, což pro začínajícího kritika není dobré. Tak jsem začal ty články posílat do zahraničí a kupodivu ty nejlepší časopisy mě začaly publikovat. Což přivádělo vedení bolševického svazu architektů k zuřivosti a nenávisti,“ říká architekt.
V druhé polovině osmdesátých let se režim konečně trochu zmírnil a Vladimír Šlapeta se dostal se svými přednáškami i za oceán. Zásadní zlom nastal po sametové revoluci v roce 1989, kdy se z nevhodného jména stala naopak záruka kvality.