V předvánočním období znovu rozeznívají kostely staročeské adventní mše, roráty. Bohoslužby začínají v šest hodin ráno a opakují se po celý advent kromě nedělí. Typické české liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázejí, nemají v evropské kultuře obdobu.
V pět ráno vstávají, před šestou už jsou v kostele, a tak to obyvatelé Šitbořic dodržují po celý advent. Brzké ranní mše jsou přitažlivé i pro místní děti, rády si přivstanou, aby mohly jít s lucerničkou do kostela. „Někdy mi rodiče říkají: ,Pane faráři, už aby byl konec,‘ že už i oni si chtějí trošičku pospat, že ty děti je burcují a chtějí, aby s nimi rodiče na roráty šli,“ popsal farář Jiří Topenčík.
Přivstat si na roráty v Šitbořicích něco znamená. Místní se rádi pochlubí, když ani jednou nevynechají. „Vždycky býval ten zvyk, že mše svatá je ráno v šest hodin. Vstávání je sice náročné, ale je to jeden měsíc v roce a všichni se na to těšíme,“ řekl farář.
Roráty jsou liturgicko–hudební formou ranní mariánské mše svaté, která se koná v adventní době. Název je odvozen od vstupního zpěvu (Introitus) čtvrté neděle adventní, jenž začíná slovy: „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte shůry). Původ rorátů sahá až do doby vlády Karla IV. K těmto mším se připojila tradice liturgického zpěvu, která svého vrcholu dosáhla v 16. století.
(zdroj: www.cirkev.cz)
Marii Kaňové je osmdesát a na roráty chodila v Šitbořicích už jako dítě. „Tenkrát nebyly žádné asfaltové silnice ani dlážděné, my jsme chodili v blátě, nosili jsme na nohách meltonky (pozn. zimní boty nad kotníky ze speciální tkaniny, s postranním zapínáním na knoflíčky), ale chodili jsme rádi,“ zavzpomínala obyvatelka Šitbořic Marie Kaňová. Tehdy býval kostel tak plný, že sedět v lavicích mohla jen starší generace.
Pro dnešní děti byly po mši připravené perníčky a také stébla slámy. „Házíme je do betléma, aby byl plný a mohli tam na té slámě spát,“ popsal školák Samuel Němeček. Kromě slámy dávají děti za Šitbořic při každé rorátní mši do betléma ještě jednu figurku. Až bude betlém plný, budou Vánoce.
