Ostrava – Zatímco v Praze už tři dny bouřila protikomunistická revoluce, Ostrava se pomalu probouzela až 20. listopadu 1989. Kolem dvou set lidí se tehdy sešlo na tehdejším náměstí Lidových milicí – dnes Masarykově – a žádali totéž co v Praze. Příslušníků Sboru národní bezpečnosti i tajných bylo všude kolem plno, ale zakročit si už nedovolili. Ostravsko od tohoto dne ožilo, na demontrace přijížděli i herci z Prahy, mezi nimi i Jan Potměšil, který po jedné takové ostravské demonstraci cestou do Prahy havaroval a je dodnes odkázaný na invalidní vozík. Komunisté se pokoušeli pořádat antiakce například v továrnách, ale revoluční dění nezvrátili.
Vůdci pražského odporu vyzvali prostřednictvím Svobodné Evropy regiony, aby podpořily Prahu. Lidé se k náměstí blížili ještě opatrně a otáčeli se po veřejných činitelích číhajících kolem. Jen tři týdny předtím, 28. října 1989, totiž zatkli a odvedli k výslechu skoro každého, kdo se k náměstí přiblížil.
„Byl jsem zvědav, jestli se v Ostravě vůbec někdo najde, kdo přijde. Dorazily skoro dvě stovky lidí. Vedly se plamenné projevy o tom, co se děje v Praze, že tam bijí děti, a že se s tím musí něco dělat,“ vzpomínal ostravský novinář a signatář Charty 77 Jan Král. Dodal, že když příslušníci nezasáhli, lidé začali chápat, že „už je to i tady“. A Ostravou se začala šířit euforie.
Ne, ne, ne, žádná stávka, soudruzi herci
Lidé se svíčkami se tehdy přesunuli z náměstí pod jednu z budov tehdejšího Státního divadla Ostrava, kde v divadelním klubu schůzovali herci. Už den předtím někdo z nich před večerním představením přečetl rezoluci pražských divadel a studentů DAMU vyzývající ke generální stávce 27. listopadu. „Přišli jsme vyjádřit hercům podporu,“ řekl Král.
Ostravský herec Tomáš Jirman upřesnil, že do divadelního klubu byla tehdy svolána mimořádná schůze Svazu českých divadelních umělců. „Čelní soudruzi na náš hřímali – ne, ne, ne, žádná stávka, to si zodpovíte! Dodnes si pamatuji na pozoruhodnou větu jednoho komunisty, který řekl, abychom nechali politiku odborníkům a nepletli se do ní,“ usmíval se Jirman. A mezitím přišel pod okna klubu dav lidí z náměstí. „Neseďte tam, nebavte se s nimi, pojďte ven, křičeli. A tak jsme šli,“ dodal Jirman. Ostravští herci tehdy nehráli asi dvacet následujících dnů, střídali se na tribuně na náměstí v čtení prohlášení a moderování a divadlo bylo na čas základnou ostravské revoluce.
Demonstrace byla pokojná, policie nezásáhla
Regionální noviny zareagovaly už 21. listopadu. Deník Krajského výboru Komunistické strany Československa Nová Svoboda uveřejnil na druhé straně listu nenápadnou zprávičku o shromáždění v Ostravě, které žádalo prošetření událostí ze 17. listopadu v Praze. „Demonstrace byla pokojná, Veřejná bezpečnost nezakročovala,“ psala Nová Svoboda. Téhož dne tamtéž vyšel v rubrice Kritické ohlasy názor soudružky učitelky ze Základní školy v Dělnické ulici s názvem Zklamané děti. Zlobila se, že přišla s dětmi do loutkového divadla, tam však musely místo představení poslouchat nějaké rezoluce.
Jako první se masivně postavili za generální stávku studenti Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě, posléze se přidali další. Den za dnem se scházelo na náměstí více lidí. Chartisti, studenti a herci vyrazili do dolů a továren, aby získali na svou stranu i dělnictvo. Komunisté se ještě pokoušeli organizovat antirevoluční akce, například před tehdejší Novou hutí Klementa Gottwalda. K pracujícím promluvili zástupci stranické a svazácké organizace a vyjádřili znepokojení nad stávkovým hnutím v zemi. „Jako jedna z prvních antiakcí KSČ proběhlo shromáždění před kulturním domem Vítkovic, na kterém se sešlo několik stovek příznivců strany,“ uvedla historička Nina Pavelčíková. Generální stávky dne 27. listopadu se ale nakonec zúčastnilo kolem 20 tisíc lidí, a to včetně početných kolektivů z dolů, hutí a dalších podniků. Na náměstí nebylo k hnutí.
Potměšil: Ničeho nelituji, do Ostravy se vracím rád
Občanské fórum bylo v Ostravě ustanoveno 25. listopadu. V jeho vedení byl například chartista a novinář Karel Biňovec, který psal fejetony pro Svobodnou Evropu a přispíval do samizdatových časopisů, další chartista a později také odhalený agent StB Jaromír Glac, výtvarník Eduard Ovčáček nebo nynější ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek. Jak potvrdil signatář Charty 77 Rostislav Němčík, Zaorálek tehdy nabídl budoucímu Občanskému fóru první útočiště. Byla to kancelář Československé strany socialistické. „Chtěli jsme jít do Divadla loutek, ale tam nás nepustili, tak jsem nabídl naši kancelář. Představitelům strany se to ale nelíbilo. Řekl jsem jim, že je to poslední šance této strany,“ vzpomínal Zaorálek.
Do práce v Občanském fóru se s velkou vervou vrhla také například tehdejší herečka Státního divadla Ostrava Jitka Smutná, jejíž hlas často zněl z revoluční tribuny na náměstí. Ostravské herce občas doplňovali kolegové z Prahy. Promluvit k obyvatelům Ostravy přijel třeba Karel Heřmánek, Jiří Bartoška nebo Jan Potměšil. Tomuto mladému herci revoluční cesta do Ostravy zásadně změnila život. Když se 8. prosince vracel společně s dalšími umělci z ostravské mise, jejich auto havarovalo. Potměšil je od té doby odkázaný na invalidní vozík. „Ničeho však nelituji. Do Ostravy se rád vracím,“ řekl herec při jednom z výročí sametové revoluce.
