Jilemnice - Na start osmého ročníku mezinárodního závodu na 50 km, který se konal o Velikonocích 24. března roku 1913, se postavilo šest závodníků, kromě Bohumla Hanče a Václava Vrbaty i Emerich Rath, který chtěl Hanče zachránit, ale došly mu síly. Trasa vedla z Labské boudy na Horní Mísečky. Březnové jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se posléze změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Závodníci postupně končí, na trati zůstal jen Hanč, v košili a bez čepice… Pravděpodobně poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který mu půjčil část oblečení a vydal se pro pomoc. V mrazivém počasí však obětoval svůj život.
Hanč se neobjevil na otáčce. Nebohého závodníka se tehdy vypravil hledat mimo jiné i Emerich Rath, jehož výkon byl vskutku nadlidský. Pro záchranu Hanče udělal maximum. Ve sněhové vánici jej našel bezvládného a pokusil se ho odnést na zádech do bezpečí. Rath však s hrůzou zjistil, že záchrana Hanče je nad jeho síly. Vrátil se pro lyže a zcela vyčerpán dorazil na Labskou boudu, kde oznámil, že našel Hanče. Záchranáři sice Hanče přinesli, ale pozdě - teplý pokoj ani intenzivní masáže oslabeného srdce však nestačily. Nedaleko od místa, kde ležel Hanč, zmrzl i Václav Vrbata – Hančův kamarád, který jej přišel povzbudit a ve sněhové vánici mu půjčil kabát a čepici.
Čin Vrbaty, který za záchranu kamaráda obětoval svůj život, se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a 12. května 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Na památku jejich tragické smrti je 24. březen slaven jako Den Horské služby.
Tragická událost byla rovněž námětem knih a filmu. Povídku Synové hor napsal František Kožík a v roce 1956 ji pod stejným názvem zfilmoval režisér Čeněk Duba s Josefem Bekem a Jiřím Valou v hlavních rolích. Tak se široká veřejnost dozvěděla o neštěstí, které dodnes nebylo zcela jednoznačně osvětleno. O podrobný popis se v knihách Na hřebenech vichřice (1963) a Drama na Zlatém návrší z let devadesátých snažil Miroslav Rampa.
S Hančem a Vrbatou se do Jilemnice přišly rozloučit celé hory. Na Zlatém návrší se tyčí pamětní mohyla s jejich jmény, oslavuje je Dubův film Synové hor. Emerich Rath, který se při záchranné akci stal málem třetí obětí závodu, z historie mizí…
A kdo byl Emerich Rath?
Jeho celoživotní láskou byl sport. Patřil k průkopníkům lyžování - lyžovat začal už v deseti letech. V roce 1907 startoval na mistrovství království českého, kde zvítězil v běhu na 5 km. A v roce 1913 se v Krkonoších zúčastnil právě onoho osudného posledního závodu Bohumila Hanče.
Lyžování však nebylo jediným sportem, kterému se věnoval. Výčet sportů, které provozoval, nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana - věnoval se atletice, především běhu a chůzi, plavání, lyžování, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji, fotbalu, tenisu, ragby či volejbalu. V ledním hokeji dokonce reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec za Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze, účastnil se populárních „Běchovic“.
Byl nekuřák, abstinent a od šestnácti let vegetarián. Za první republiky se stal vášnivým trampem - Šedého vlka si trampové skutečně vážili. Tramping se nakonec stal jeho živností - v krámku Na Příkopech v Praze prodával sportovní a trampské vybavení.
Rath, přesvědčený antifašista, který za války ukrýval německého Žida, a nebyl odsunut, byl po roce 1948 obviněn z propagace amerikanismu a západního stylu života. Přišel o svůj obchod a musel na rok do pracovního tábora ve Svatém Janu pod Skalou. Po návratu ho čekal nejnižší důchod, živil se jako pomocný dělník… Nějaký čas pobýval v domově důchodců, poté u bratrance v Broumově. Po několika měsících však skončil na ulici. Nakonec se celoživotní optimista, bez peněz, opět dostal do domova důchodců, to mu ale zbývalo jen pár měsíců života - 21. prosince 1962 zemřel.
