Necelá polovina obyvatel je hrdá na to, že jsou občany České republiky. Každý desátý se za totéž stydí. Ale pokud by si mohli obyvatelé České republiky vybrat zemi, ve které by chtěli žít, 7 z 10 lidí by si nakonec vybralo právě Českou republiku. Český národ pak charakterizuje především jeho smysl pro humor a to, že se spíše přizpůsobí, než aby se nechal zlomit, shodli se hosté pořadu Fokus Václava Moravce.
Pocit hrdosti na Českou republiku dlouhodobě stagnuje. Existuje však skutečně něco, co dělá národ národem, určité povahové rysy? „Jsem přesvědčena o tom, že existuje cosi jako česká národní povaha. Myslím si, že to tak musí být, protože jsme prošli nějakými dějinnými zvraty a kulturou a to se na nás podepsalo,“ konstatuje dokumentaristka Olga Sommerová.
Podle ní češství charakterizují takové vlastnosti, jako je chytrost, podnikavost, řemeslná zručnost a především – smysl pro humor. „Ten vznikl z jistých dějinných souvislostí, protože jsme žili dlouho v poddanství a český člověk se s tím musel vyrovnat, protože například ve 20. století nebojoval, když do této země vstoupili dvakrát cizí vojska, a přizpůsobil se tomu,“ dodává.
Jednou z podstat zmíněného češství je podle filosofa Václava Bělohradského to, že český národ nikdy neuměl klást odpor v těžkých krizích, ve kterých se ocitl. „Já si třeba myslím, že se tady stala tragická událost v roce 1938, když čeští chlapci narukovali a chtěli bránit hranici před Hitlerem a šli do toho s velkou vervou, tak že je odvolal zbabělý prezident Beneš. To se vše pak vine historií. A když si vezmeme, že pak přišli Rusové v roce 68 a národ vzdoroval týden ale vtipem, to vše na rozdíl od Poláků, kteří vždy šli do boje, i do ztraceného boje, tak ten český člověk se chtěl přizpůsobit, ohnul se,“ vysvětluje Sommerová.
Na jedné straně je tak český smysl pro humor pro ní něco, bez čeho nemůže žít, takové antidepresivum, ale má to i stinnou stránku. „Pošklebování a zlehčování generuje jednu negativní vlastnost. A to, že Češi nikdy nezačnou pořádně diskutovat, nepostaví se k věci čelem. Dělají si z toho srandu a to znamená, že se ty věci neřeší, což je velký problém,“ dodává Sommerová.
Polský novinář Szczygiel: Češi se sebeukájejí
Podstata češství už podle Švejka spočívala v mazané poslušnosti a vzorné přizpůsobivosti. Je to skutečně to, jak český národ vnímají i lidé zvenčí? „Je to nějaká část, ten smysl pro humor je podle mě část něčeho většího. A tomu většímu jevu říkám sebeukájení. A říkám, že Češi to zbožňují,“ přemýšlí polský novinář, spisovatel a autor v Česku populární knihy Gottland Mariusz Szczygiel.
Princip podle něho spočívá v tom, že si vydupou ze země nějaké dobré vlastnosti, respektive, že v každé vadě si najdou přednost. „Takže prostě, když se něco děje špatně, tak v tom najdou vždy něco dobrého. To je můj dojem, když tady už jsem 16 let. My to jako Poláci neříkáme. Naopak říkáme, že jsme se ocitili ve špatné situaci a z toho máme jen utrpení. Naopak Češi z toho vysávají, co mohou, vše, co je dobré. Nemáte třeba moře, ale občas předstíráte, že ho máte. Máte takovou knížku, Vzduch je naše moře, nebo například rybník je také moře. A to je to sebeukájení v praxi,“ vysvětluje.
Takovou esenci češství také podle Szczygiela lze definovat jako ambici přežít stůj co stůj. Dokládá to na povídce Oty Filipa s názvem Poskvrněné početí, kdy hlavní postava je spisovatel, který nanapsal žádnou knížku, má strach ze života, z estebáků, neboť děj se odehrává v 70. letech. „A poslední věta té povídky, která je pro mě snad nejpodstatnější věta české kultury, je, když hrdina říká: Nepíšu, mlčím, ale mlčím hrdě a nebezpečně. A to je to sebeukájení,“ míní.
A další podstatný rozdíl mezi Čechy a Poláky je podle novináře Szczygiela v tom, že hlavní motto života obyčejného Čecha zní: Dokud žiješ, jez a pij, po smrti už žádný život mít nebudeš. „A to je ta největší kulturní odlišnost, protože máte jen jeden život a ten druhý, ta metafyziská perspektiva, není vůbec. A protože neexistuje, tak z toho života vysáváte vše, co chcete. A my nevysáváme, protože ten život může být jakýkoliv, protože máme ten druhý a ten bude lepší. To je hlavní rys české povahy,“ dodává.
Dokumentaristka Olga Sommerová však míní, že není tak úplně pravda, že by český národ byl skutečně národ ateistů. Myslí si, že český národ je křesťanský, již dva tisíce let žije v křesťanské kultuře a ta národ ovlivňuje. Češi jsou podle ní přemýšlivý národ, věří v něco nad sebou, jenom tomu neříkají Bůh, míní.
Dokumentaristka Sommerová: Český národ ztratil bojovnost
Z národní mytologie je známý Blaník. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše, že Svatováclavské vojsko spí a ještě není čas na to, aby vstalo, to bude až ve chvíli největšího nebezpečenství. Možná se tak do povahy Čechů dostal rys, že jsou zvyklí spoléhat na jiné a čekat, že za ně někdo něco vyřeší.
„Oni to blaničtí rytíři nevyřeší. Tehdy za těch časů byli Češi bojovníci, a to se vytratilo. Je to dáno tou porobou, protože neustále svalujeme vinu na někoho jiného. Buď nás okupují Němci, či Rusové. Ta bojovnost se z českého národa ztratila a ta nebojovnost je dána i tím, že posledních 15 let se národ už ani nepostaví k nespravedlnosti nebo absurditě společenského politického života,“ říká.
Češi mají nejblíže ke Slovákům
Z národností žijících na území České republiky přijímají místní nejlépe Slováky. 85 % dotázaných je v sociologickém šetření CVVM označilo za velmi nebo spíše sympatické. Následují Poláci se 44 % těchto odpovědí, Němci s 34, Vietnamci s 32 a Řekové s 30 procenty. Naopak největší antipatie cítí lidé v České republice vůči Romům. Jako velmi nesympatické nebo spíše nesympatické je považuje 82 % dotázaných, následují Arabové se 75, Albánci s 57 a Rumuni se 48 procenty. Jsou Češi stále méně otevření?
„Pozoroval jsem vztah v Česku k homosexuálnům a Romům. V Polsku mi nikdo nevěří, že zdejší vztah k homosexualitě je kladný a je většinou akceptována, ale k Romům ne. Poláci nechápou, proč Češi tedy neakceptují oboje. Já si myslím, že odlišnost vyplývá z toho, že gayové a lesbičky se prostě chovají jako všichni Češi, tedy se homogenizují. Jsou klidní, dělají úklid na společné chodbě, pracují a proto jsou akceptováni,“ konstatuje Szczygiel.
Podle Sommerové jsou ve skutečnosti Česi velmi demokratičtí a z toho vyplývá jejich tolerance ke všemu. „Češi jsou nejméně antisemický národ v Evropě, říká můj kamarád Čech ve Švýcarsku, kterému je 91 let, přežil Osvětim a emigroval tam po 68. roce,“ říká Sommerová. Ale dodává, že ta demokratičnost má i svou druhou stránku mince. „To plebejství, závist, že když mně chcípne koza, tak ať chcípne i sousedovi – to je něco, čeho bychom se měli zbavit, a to kontaktem se světem,“ míní.
Podle ní je smutné totiž to, že Česko o spoustu inteligentních lidí přišlo, a to díky emigraci. „A to je něco, co národ ochudilo,“ přemýšlí.
Pro národ je důležitá i jeho historická paměť
Nejmladší česká generace zastává názor, že o jazyk nemusíme v dnešní době bojovat, není to v současnosti podle nich silný identifikační prvek národa. S tím souhlasí i jazykovědec Jiří Kraus. „Ano, myslím si, že čeština příliš bránit nepotřebuje, ona žije, a myslím, že žije v mnoha funkcích, a to především v umělecké, ale i v té správě administrativní, a o to tady v Čechách šlo,“ říká Kraus.
Národ podle něho vymezuje několik činitelů: jazyk, území a společná paměť. „A když si vezmeme ty tři faktory, tak vidíme, že jazyk tady zůstává. A kdybychom šli do nejstarších památek, zjistíme, že jazyk a národ je tam synonymum. A ten boj o češtinu nebyl vždy bojem o čestinu v celém rozsahu, protože tady se vždy vyprávělo, zpívalo, vznikala tady vynikající literatura. Ale bojovalo se o postavení češtiny v té správní a administrativní funkci, “ zdůraznil Kraus.
Sami Češi podle průzkumu jsou na své občanství hrdí díky kráse své země, přírodě a památkám. Na druhém místě je vnímání Česka jako rodné země a místa, kde mají lidé své rodiny a přátele a podobně hrdí jsou také na českou historii a historické osobnosti, na české sportovce, případně na umění a kulturu. Jen desetina pak však na dobré mezilidské vztahy a lidské vlastnosti. A naopak smutní jsou kvůli tuzemské politické situaci a politikům.
Podle historika Josefa Žemličky to ale není jev, který by byl typický jen Čechům. „To je jev obecný, podívejme se na USA, čím se nyní častují. Takže to je jev, který tady byl od nepaměti a přetrvá i u nás,“ vysvětluje Žemlička.
