Někdy mi dá dost přemáhání držet na uzdě své chutě k fundamentalismu. Odpověď na otázku, jestli má Řecko zůstat v eurozóně, se mi zdála být tak jasná, že jsem se až divil, jak se může někdo vůbec ptát. Už to, že se Řekové do eurozóny dostali podfukem, když falšovali rozhodující ukazatele, by mělo na zápornou odpověď bohatě stačit. Mají jako stát obrovské dluhy a chovají se jako „klasický“ dlužník, který starost o jejich splácení drze přenechává věřitelům.
Když se řecká vláda pokoušela alespoň trochu krotit svou rozhazovačnou rozpočtovou politiku v položce sociálních výdajů, a tak alespoň zastavit hrozivé narůstání dluhů, dotčený lid vyrazil do ulic podpalovat auta a rozbíjet výkladní skříně. Ve volbách nadšeně hlasoval pro levicovou Syrizu, která slíbila to, co si přál slyšet – už žádné šetření a rozpočtové škrty. Takové chování přece jasně volá po trestu a rázném slovu – už dál nechceme být v eurozóně a Evropské unii pohromadě s lidmi, kteří nedokážou ctít elementární pravidla dobrého sousedství a řádného chování. Bylo by to pro nás opravdu nebezpečné. Takové mravy by se mohly šířit, a to je konec.
Jenomže, jenomže. Řecko je kolébkou a vynálezcem demokracie, jeho kvality jsou v opravdové a dávné hloubce. Řekové také rozvinuli nezávislé myšlení jednotlivce jako nejúčinnější metodu pokroku lidského ducha. Možnost nesouhlasu nebo alespoň nepřítomnost vynucování souhlasu s konkrétními cíli se stala základem toho druhu civilizace, jaká od té doby vyrůstala. Bylo by proto chybou Řecko odepisovat za jeho pochybení z poslední doby. Řecko je členem Evropské unie a ta by byla bez něho slabší, ne silnější, jak by napovídal prvoplánový fundamentalismus.
Odchod Řecka z eurozóny a Evropské unie by určitě uvítali všichni ti, kteří silné Evropě nepřejí, nejraději by viděli její rozpad, aby mohla být po kouskách kořistí věčných imperiálních chutí Ruska. Řekové jsou křesťané, ale ortodoxní, v tom se liší od převážně katolické nebo protestantské Evropy. Ortodoxní jsou stejně jako Rusové nebo Srbové. Bylo by proto krajně neprozřetelné zahnat Řeky svým zamítavým postojem k jejich členství v eurozóně do připravené náruče ortodoxního Ruska, které jen čeká na jakoukoli skulinu nebo trhlinu, aby si mohlo z Evropy kus ukrojit.
To samozřejmě neznamená a nesmí znamenat bezbřehou toleranci současného počínání Řecka. Evropa samozřejmě na dodržování pravidel, která drží eurozónu i celou Unii pohromadě, trvat musí. Musí ale také ve svém zájmu spoléhat na jednu svou veledůležitou a krásnou vlastnost zabudovanou jako prvek své skvělé kultury – schopnost slitování a odpouštění a připravenost pomáhat těm, kteří klopýtli, a mají právo začít znovu. To potřebuje každý a možná, že bude potřebovat brzy. Ostatně Řekové nejsou ti jediní, jimž se ze strany partnerů v eurozóně dostává shovívavosti. Tu potřebuje také Francie, která také překračuje limity zadlužení. To důležité je, aby limity existovaly a každému se stále připomínaly. Řecko musí přikročit k nezbytným reformám, jejichž detailní seznam má být brzy na světě. Bez nich by opravdu trpělivost sousedům v eurozóně mohla jednou dojít.
