Velice se omlouvám, ale dneska mi to nedá, abych neopisoval. A řeknu hned, že autorem vět, které uslyšíte, je slavný francouzský spisovatel André Maurois. Ten nepsal jen romány a životopisy, ale začátkem šedesátých let minulého století vstoupil též do literatury dějepisné. To když spolu s Louisem Aragonem v rámci souběžných dějin Sovětského svazu a Spojených států amerických napsal jejich americkou část. Je přirozené, že se nemohl vyhnout i velké americké finanční krizi, která tam vypukla před 79 lety, shodou okolností jen o měsíc později než ta letošní - tedy v říjnu roku 1929. To, co o tom napsal nikoliv ekonom, ale zasvěcený umělec André Maurois, nám připadá, jako by to bylo napsáno včera.
Sledujte ten dlouhý citát co nejpozorněji: „Po řadu let si hloupá veřejnost myslela, že v Severní Americe bylo nastoleno království boží. Každým rokem bude více aut, více praček, více rozhlasových přijímačů. Akcie na Wall Streetu budou stále stoupat, takže jednoho dne budou všichni bohatí. Neboť všichni - zaměstnavatelé, zaměstnanci i dělníci - budou spekulovat a vyhrají. Hrdinou této úspěchem opilé společnosti se stal podnikatel a byl považován za více způsobilého udílet zemi morální rady, než umělec či filosof. Duchovní hodnoty se pomíjely. Zisk a výdělek se staly božstvy národa. A náhle se trh zhroutil, jako když letadlo spadne do vzdušné díry. Následné zoufalství bylo právě tak přehnané jako před tím důvěra. Zlo tkvělo především v myslích lidí. Co chybělo, nebyla práce, věda nebo možnosti, ale zdravý rozum, sebekontrola a umírňující vliv rozumné vlády.“
Tak to je konec citátu z práce, v níž roku 1962 André Maurois popisoval americkou situaci z roku 1929. A právě proto, že nám ten text tolik připomíná to, co se odehrává v Americe nyní, měli bychom si uvědomit, že kdyby Američané byli dokázali vzít si z historie naučení a nespěchali zase tak bezmyšlenkovitě za svým rychlým blahobytem, zejména ve vlastnictví realit, mohli se téměř určitě vyvarovat nepříjemností, které je nyní postihly.
My bychom tedy dnes měli bedlivě studovat to, co po americké finanční krizi z roku 1929 (sice až s odstupem několika let, ale v nesporné návaznosti) následovalo v Evropě. Mohlo by nám to pomoci k tomu, abychom se neblahému vývoji let třicátých vyhnuli. Recept je poměrně prostý, jeho uskutečnění však snadné není, neboť v mnohém naráží na nedobré, ale dosti univerzálně platné stránky lidských povah, jako je už zmíněná touha po rychlém zbohatnutí, což se dá méně ohleduplně nazvat chamtivostí, nebo sklon k panice, zoufalství a sebelítosti, když se nám naše nereálné představy zhroutí, a pak i neschopnost střízlivého uvažování s návratem ke skromnosti a pokoře.
Zdá se, že vládní ekonomičtí činitelé v Evropě přistupují k této nebezpečné situaci odpovědně. Vedou zřetelnou čáru mezi těmi, kteří nakládání se svými financemi založili na určitém riziku spojeném s nadějí na rychlejší zbohatnutí. To jsou majitelé akcií, kteří za své riskování budou asi muset zaplatit. Záruky a pomoc se tedy více nabízí drobným střadatelům, kteří svými vklady národnímu hospodaření prospívají a pravidelně na tom spíš ztrácejí, než získávají, neboť inflace je vyšší než stanovené úrokové sazby. A je také potěšitelné, že většina evropských států těmto střadatelům jejich vklady (když ne úplně, tak alespoň z velké části) garantuje. U nás, pokud jste snad to nenápadné sdělení přehlédli, jsou vklady u jedné banky pojištěny do výše 25 tisíc eur, takže se doporučuje nemít na jednom místě více než 600 tisíc korun. Případní milionáři by tedy měli mít těch bank raději více.
Jinak však právě v této chvíli je žádoucí respektovat několik zlatých pravidel:
- poněkud se uskrovnit a hledat krásy světa a života bez vynakládání příliš velkých částek
- nepropadnout panice a nevybírat zběsile své úspory - to by byla cesta ke katastrofě - nejen státu, ale i jednotlivců
- pečlivě hlídat, aby někdo přirozené nervozity nevyužil kjakýmkoliv pokusům o politicky autoritářské řešení dané situace
To, jak je známo, byl ten nejhorší následek světové hospodářské krize třicátých let, který končil nejen obrovskými ztrátami majetků, ale i milionů životů. Jedním, či vlastně dvěma slovy řečeno: Zachovejme klid!
