Ten dřevěný dům se mi vždycky zdál trochu divný. Ale nikdy jsem to nedokázal říci nahlas, protože jsem nevěděl, co mi na něm nesedí. Bylo to s ním jako s brynzou. Napoprvé mi nechutnala, ale jak jsem se k ní postupně projedl, stala se pro mě jedním z nejoblíbenějších sýrů. A s Libušínem od Dušana Samo Jurkoviče to je (vlastně bylo) právě tak.
Cesta od zdrženlivosti k obdivu začala poznáním, proč ta zvláštní stavba vznikla právě tady, na beskydském hřebeni mezi vrcholy Radhoště a Tanečnice. Je to místo zaslíbené jak turistice, tak romantice. Indicie je třeba hledat ve Švýcarsku a Německu. Tamní romantici se v devatenáctém století vydali z měst do hvozdů a za sebou nechávali nejen vyšlapané stezky, ale také malé barevné značky, aby cestu našli i jejich následovníci. U nás si této novinky všimla jako první Pohorská jednota Radhošť a už v roce 1884 vyznačila okolo Radhoště první vycházkové trasy.
Jenže výletníci nemají jen touhu po pohybu a romantice, ale také hlad a žízeň. Na Pustevnách ale není nic. Je to tradiční místo, kam se uchylovali poustevníci, kteří toho k životu moc nepotřebovali. Poslední zemřel v roce 1874 a nic po sobě nezanechal. Pohorská jednota se tedy poohlíží po někom, kdo by tu turistům vybudoval potřebné zázemí.
Ve stejné době, kdy turistický spolek maluje v Beskydech první značky, se ve slovenském Martině koná výstava lidových výšivek. Dvacetiletý student vídeňské Státní průmyslové školy si na výstavišti prohlíží dvacetimetrovou vstupní dřevěnou věž od stavitele Blažeje Bully a do svého deníčku si zapisuje: „Výstava výšivek mě naplnila opojením, ba stala se pro mě osudovou. Dřevěná věž, kterou dal postavit architekt Blažko Bulla obyčejným vesnickým tesařem, ve mně rozpoutala citovost, požitky z domácích zdrojů lidové kultury a dala mi podnět k myšlenkám, znamenajícím pro mě určitost životní orientace.“ Byl to deník Dušana Samo Jurkoviče.
Pohorská jednota chtěla na Pustevnách něco lidového, národního a přitom originálního. Mladý architekt, který našel zalíbení v jemných výšivkách i hrubě tesaném dřevu, byl pro ně jasnou volbou.
Evropou se hnala v té době secese, vhodná pro moderní městský život, ale pro horské stráně v divoké krajině to byl styl až moc divoký. Zatímco Jurkovičovi kolegové si v magazínu Ver Sacrum četli články Ernsta Stöhra nebo Kolo Mosera o vídeňské secesi, rodák z Turé Lúky v podhůří Karpat zkoumal, jak si lidé staví obyčejné dřevěné domy.
Pitoreskní podoba dvou velkých dřevěných domů, Maměnky a Libušína, vznikla kombinací tří faktorů. V horské krajině musel Jurkovič pracovat především se dřevem a domy jsou proto stavěné jako dřevěné roubenky. Secesní vlna byla tak silná, že vyšplouchla až na Pustevny a lehce smočila jinak silně folkloristické Jurkovičovo dílo. Bohaté zdobení totiž Jurkovič navrhl tak, aby v co největší míře vyjádřil prvky slovanských dekorů. Zatímco Maměnka vychází z tradiční valašské kultury, vzory pro Libušín našel Samo Jurkovič ve slovenských Čičmanech. Tam lidé po staletí chránili své chalupy tak, že vápenný nátěr, který měl čistě ochranný význam, nanášeli na venkovní trámy v geometrických vzorech. Jen tak, pro krásu a pro zábavu.
Když jsem se tohle všechno dozvěděl, začal mi ten zvláštní dům na beskydském hřebeni chutnat. Najednou mi přišel známý, srozumitelný a přirozený. Jako by to pěkné na Pustevnách vzniklo samo. Jenže on to stvořil Samo.
