"Budeme dál bojovat ! Tak jak bude velet „El Comandante“. Budeme podporovat i toho, koho pověřil vedením revoluce!“ Taková a další bojovná prohlášení zazněla na pouličních mítincích v Havaně jen den poté, co Fidel Castro poprvé za víc než 47 let u moci dočasně předal moc. Vzdálená střední Evropa mezitím žasne nad tím, jak ještě na počátku 21. století může tolik lidí podporovat poslední totalitní režim na západní polokouli. Kde se dnes vůbec podpora pro Castra na Kubě bere?
Latinské oči Filipa Kandy: ¿Fidel Castro nunca más? - Fidel Castro nikdy víc?
Důvodů je několik. Na Kubu totiž nelze pohlížet středoevropskýma očima, skrze českou zkušenost s totalitním režimem. Kubánská revoluce vznikla jinak. A realita Latinské Ameriky je jiná. Zatímco v bývalém sovětském bloku byly změny vnuceny z Moskvy, na Kubě byly výsledkem boje za národní suverenitu, nezávislost a spravedlnost, daleko víc než za nějaké socialistické ideje. A Fidel Castro toho také dokázal výborně využít.
Životní podmínky miliónů chudých byly tehdy skutečně nesrovnatelné s evropskými zkušenostmi. A i dnes, hospodářská situace v okolních zemích - na Haiti, v Dominikánské republice a celé Latinské Americe není výrazně lepší, protože by tam byly demokratické režimy. Autor tohoto příspěvku může z vlastní zkušenosti potvrdit, že chudé vrstvy na předměstích kolumbijských, ekvádorských, nikaragujských, haitských či guatemalských měst by dnes stále rády s podmínkami Kubánců měnily.
Dalším důvodem je ale i snaha o menší zlo. Stále víc je totiž těch Kubánců, kteří nepodporují Fidela proto, že by souhlasili s jeho myšlenkami a stylem vlády, ale protože se domnívají, že jeho režim představuje menší zlo, než režim, který by mohl po Fidelově svržení nastat. Mnozí Kubánci bojí toho, že by se po demokratických změnách vrátili na ostrov exulanti z Floridy a požadovali zpět své domy a majetky. Kubánci se prostě bojí, že by mohli přijít i o ty poslední, byť bídné, sociální vymoženosti. Že by zkrátka po desetiletích strádání znovu ostrouhali. A nutno říci, že oficiální státní propaganda této skutečnosti také využívá a často ji připomíná.
Dalším důvodem jsou také vnitřní rozpory kubánské opozice, především té v Miami, která představuje pestrou škálu od zcela pravicových a nesmiřitelných proudů až po ty velmi levicové a sociálně demokratické. Kubánci na ostrově vidí, že opozice v Miami dosud nepředstavila vůči Castrovi nějakého alternativního předáka, na kterém by se většina Kubánců dokázala shodnout.
V neposlední řadě jsou důvodem podpory Castra na Kubě i represe a strach. Strach z vlastní újmy, strach z nejistoty a strach z neznámého. Většina Kubánců ani jiný režim než ten Fidelův nezažila, prakticky si pořádně ani nedokáže změny představit a má z nich obavy.
Přesto všechno počet Castrových odpůrců neustále roste. V naprosté většině ale svůj odpor veřejně neprojevují a z obav před represemi je maskují. Jistým upouštěním tlaku ve společnosti bylo i to, že Castro v minulosti nechával emigrantům dveře - nebo spíš moře - otevřené. Ti nespokojení odplouvali na vratkých člunech. „Kdo s naší revolucí nesouhlasí, ať si odtud jde,” prohlásil nejednou Castro. A paradoxem bylo, že nakonec to byly Spojené státy samy a jejich hlídky, kdo Kubánce musely od amerických břehů vracet.
Fidel Castro podle všeho zemře jako jedinečná legenda, ikona antiimperialistického odporu a odvážný revolucionář pro milióny lidí na celém světě – velká část z nich žije v tzv. třetím světě -, a jako nenáviděný diktátor a totalitní vládce pro další milióny. Forma a způsob jeho vystupování a projevů jsou zcela jedinečné a charakterizovat ho budou navždy. Žezlo předáka latinskoamerické „pokrokové” levice už dnes prakticky předal svému obdivovateli a stoupenci, venezuelskému prezidentovi Hugo Chávezovi. Lze zřetelně pozorovat, že ten z jeho formálního vystupování už mnohé přebral. Castrovy projevy jsou pověstné. Dříve šestihodinové, v poslední době už často méně než poloviční. Přesto jsou pro jeho stoupence tak strhující, že ještě při jeho poslední zahraniční cestě (na summit společenství Mercosur v argentinské Cordobě), museli Castrův projev přesunout na tamní stadion. Pro 50 000 jeho stoupenců!