Rošáda je zajímavý strategický tah, jak zajisté potvrdí každý znalec šachové hry. Král, který se nemůže pohybovat po šachovnici jinak než skromným popocházením vždy jen o jedno jediné políčko, může výjimečně poposkočit o víc, zvolí-li jako tah (dovolený v každé partii ovšem pouze jednou) takzvanou rošádu. V tom případě se pohne nejen on, nýbrž i jedna z jeho věží, která ho přeskočí tak, aby mu byla věrně po boku. Obvykle se tak král, jako nejdůležitější figura, zároveň ukryje za pěšáckou hradbou pěkně v rohu. A ostatní jeho figury mají větší manévrovací prostor.
Kreml: není rošáda, jako rošáda
Nyní si v Rusku čerstvě vyměnili svá místa Medvěděv a Putin a světu je jasné, kdo je král a kdo je věž. Před čtyřmi, pěti lety ještě hodně nevýrazný mladík, který se k překvapení světa stal volbou Putina (a následně taky už jen potvrzující volbou veřejnou) na čtyři roky prezidentem, se ocitá v unikátní pozici. Nedá se říci, že by JUDr. Medvěděv výměnou Kremlu za moskevský Bílý dům (sídlo vlády) jaksi – mocensky ztratil. A stejně se nedá říci, že by Putin významně postoupil. Putin – Medvěděv je tandem, jehož rozpadem by byl oslaben kdokoliv z této dvojice. Nikdo ovšem nepochybuje, kdo je v této dvojčlence „prvohybatelem“. Ale Medvěděv se během let stal pro Putina do značné míry nepostradatelným. Jak ve světové, tak zvláště v ruské historii je skoro neslýchané, aby se na nejvyšších mocenských místech našli dva protagonisté dlouhodobě postupující ve vzájemném souladu a bez obavy z podrazu nebo dokonce ze zrady. Za uplynulé čtyři roky se „P“ a „M“ přirozeně víckrát lišili v pohledu na problémy, které překvapily svým vývojem (třeba Libye, odvolání ministra financí Kudrina). Ale jejich silnou vzájemnou vazbu v podstatě nic nenarušilo, i když vznikala řada konfliktů mezi předními členy expertního týmu Putina s nejbližšími poradci Medvěděva.
Kremlinologové těchto problémů a střetů za posledních několik let napočítali několik tuctů, ale tandem „P-M“ je vždycky ustál. Za uplynulé období se dá dokonce říci, že Medvěděv překvapil tím, jak dobrou pozici si vybudoval v ruských oblastech a v kruzích intelektuální elity. Zato vojáci ho zřejmě v lásce příliš nemají, protože se netajil znechucením k jejich konzervativnímu myšlení. V období, kdy byl Medvěděv prezidentem, se párkrát ozval z Kremlu bonmot, že v ruském generálním štábu jsou ještě pozůstatky názorů maršála Buďonného, jehož jízda s tasenými šavlemi by chutě rubala antény kybernetickým sputnikům na oběžných drahách.
Nyní dobíhá čas, který dal nový muž v Kremlu novému premiérovi k sestavení vlády. Termín byl a je do poloviny května. A ukazuje se, že politická rošáda se vždy víc než krále týká figur kolem něho. Cíl je ovšem stejný jako v šachu: sehrát partii co nejúspěšněji. Domácí problémy jsou prvořadé. Ale mnohé jsou zároveň propojené s velmi bolestivými problémy světa. Nejen ty finančně ekonomické.
Mnohem víc, než je Moskva ochotna připustit, jí znepokojuje nárůst teroristických akcí na jihu. Dagestánu se začíná říkat „ruský Afghánistán“. Tady se pokoušejí jako kvasnice teroru uplatnit středoasijští džihádisti vše, co způsobí nestabilitu regionu. Islámští fanatici mají dost peněz a umějí je dávkovat po celém jižním Kavkazu. Zpacifikovat Čečensko kadyrovskou „čečenizací“ se celkem povedlo, ale těžko najít podobného „Ramba“ ve vedlejších republikách (včetně Kabardino-Balkarije), kde je mixáž podhoubí fanatismu, pašeráctví drog a zbraní a mafiánství zlodějských gangů na čilém postupu. Zároveň je tento „zlý Kavkaz“ zatraceně pohyblivý. Udivují jeho kontakty se Střední Asií od Turkmenistánu po Tádžikistán.
Svět se nemíní zastavit, když se v Moskvě, ostatně jen rutinně, přepřahá. Do Číny odletěl Sergej Lavrov, u jehož titulu ministra zahraničí je nyní (podle protokolu) uváděno „dočasný“. Kolují pověsti, že by „nová“ vláda mohla Lavrova jako šéfdiplomata postrádat, i když od dob Čičerina Rusko schopnějšího ministra zahraničních věcí asi nemělo. Pokud tu hraje roli Lavrovova přízeň k „brandy“, je zajisté mnohem menší, než jakou svět znal u Borise Jelcina.
Teď má Sergej Lavrov v Číně na práci dost důležité věci. Největší význam má asi ladění vztahů v celoasijské politice. Spojené státy stavějí do popředí odchod z Afghánistánu, ale zároveň kladou veliký akcent na posílení své vojenské síly v oblasti Pacifiku. To má podobný účinek, jako kdyby se na americké recepci do sklenic pro ministry zahraničí Lavrova a Jang Ječi-ho nalilo dost kyselé víno. Afghánsko-pákistánský prostor po odchodu všech zahraničních vojsk může být jako rozkopaná galaxie hnízd sršňů.
Takže Lavrov bude mít o čem debatovat na nynějším summitu Šanghajské organizace, kde je vedle Ruska a Číny už celá bývalá sovětská Střední Asie (s výjimkou Turkmenistánu) a kde by se teď měly otvírat dveře k účasti také Indii a Pákistánu. Jde o koncepci „bezpečnostního opouzdření nového Afghánistánu“ s velikými sliby rozvojové pomoci. A v pozadí jsou obavy z hrůz, které by přinesla další desetiletí, kdyby se osud Afghánistánu opakoval v Uzbekistánu, Tadžikistánu, Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Samozřejmě, že se něčeho takového Moskva nemůže neobávat. A že je to pádný důvod k debatám na takových fórech, jako je Rada Rusko-NATO, na zasedání NATO v Chicagu koncem května a mnohde jinde.
Současně Lavrov v Číně dojednává vše potřebné k červnovému jednání Putina v Pekingu, kde „dosluhuje“ dosavadní vedení státu, než nastoupí koncem roku nový prezident Ši a nový předseda vlády Li. Mají samozřejmě jména delší, ale tahle „příjmení“ se lépe pamatují. A taky to chvíli potrvá, než se v evropském tisku ustálí jejich definitivně uznávaný přepis z čínské hieroglyfičtiny.
Do Ameriky na jednání v rámci skupiny G8 už Putin rozhodl, že pošle Medvěděva. Sám zatím bude probírat všechny ty menší rošády ve vládních strukturách, s nimiž zahajuje svou novou šestiletou etapu. Nejvýznamnější je úder, vedený jednou ranou proti vojenské byrokracii na ministerstvu obrany a byrokracii v průmyslové sféře výroby zbraní.
S tím za posledních deset let nedokázal hnout ani Putin sám, ani Putin s Medvěděvem. Teď je tu nový pokus, kdy Medvěděv má dostat k ruce (vedle bývalého představitele Ruska v Bruselu u NATO, nyní prvního místopředsedu vlády Rogozina) ještě technicko-finanční expertní skupinu s mimořádnými pravomocemi. Smysl: do sedmi let zmodernizovat výzbroj všech složek ruské ozbrojené moci. Je to velký záměr a velké naděje. Zlí jazykové ovšem připomínají, že už před pěti lety měla ruská armáda udělat jiný historicky radikální krok: nahradit onuce ponožkami, ale to se (z neznámých důvodů) nějak nepovedlo.
Nutno se ještě zmínit o prvním a posledním prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi. Bývá nyní vídán v Treťjakovské galerii s nejlepšími ruskými intelektuály. Budou se tam scházet i s mnoha zahraničními hosty, aby sledovali boj o nadvládu nad světem. V Moskvě se totiž od pátku bojuje o titul mistra světa v šachu. Proti sobě sedí v křeslech, které si každý vybral na míru, indický velmistr Wiswanathan Anand a izraelský velmistr Boris Gelfand. Je to zápas, který až do konce května slibuje nádherný souboj. Lze jej sledovat i v přímém přenosu na internetu. Tedy nyní skoro jako všechny války na této planetě. Ale boj na šachovnici je krásný, až povznášející. Což se o jiných válkách, bohužel, vůbec nedá říci.
