Už tři roky se soustavně přepisují učebnice ekonomie. Donedávna se mladí lidé na své cestě stát se uznávanými ekonomy a analytiky donekonečna pitvali ve finanční krizi 30. let 20. století nebo v lepším případě rozebírali asijskou finanční krizi druhé poloviny 90. let, která sice nebyla vzdálená dlouhá desetiletí, ale od západních studentů ekonomie ji dělila dlouhá propast odlišné kultury, teď mají nový studijní materiál přímo z vlastní civilizace. A zdá se, že studijního materiálu bude ještě přibývat. Chapadla krize se totiž kolem vyspělého západního světa utahují stále těsněji a po dalším černém pátku na burzách se zdá, že se pozvolna vydáváme na dno druhé části dvojitého vé. Dokáže se západní ekonomické impérium ode dna odrazit, nebo nás čeká soumrak civilizace, která minimálně posledních pět století vládla světu?
V dějinách lidstva se už pár velkých impérií vystřídalo. Staří Egypťané dokázali za dob vrcholu své říše postavit mohutné pyramidy, jejichž stavba by dala zabrat i dnešní moderní technice. Také antický Řím platil v dobách svého vrcholu za centrum vzdělanosti a jeho pád odsoudil svět k dlouhé řádce století středověkého temna.
Každá říše má svůj přesně vymezený čas. A co ji nakonec položí? Degenerace inteligence, absence silných vůdců, pýcha a víra ve vlastní dokonalost a nepřemožitelnost? I tak to lze zjednodušeně vidět. Základ ale hledej vždycky v ekonomice. Slábnoucí hospodářství je to, co nakonec položí každé impérium. Empirie mluví jednoznačně – starověký Řím doplatil na vysoké daně, které podkopaly loajalitu obyvatel k říši. Ti se pak příliš nebránili vpádům barbarských kmenů, proti kterým měly prapůvodně vysoké daně pomoci. Měly totiž umožnit financovat silnou armádu.
Finanční krize kýženou očistu nepřinesla
Zdá se to jako až příliš silná analogie k situaci posledních let. Po desetiletí si vlády západního světa kupovaly voliče sociálními sliby a i v době hospodářské expanze hromadily deficity. Vždyť se schodky hospodaří většina zemí, tak proč se s tím vlastně trápit? Přece nevezmeme zrovna naše občany u huby. A lidé si zase řekli, proč bychom si nekoupili auto, pračku, dům na splátky, když se zadlužuje i stát? Pak přišla finanční krize a výsledek všichni známe. Zadlužené domácnosti, které nebyly schopné splácet své dluhy, podkopaly stabilitu bank. Rozběhlo se vražedné domino.
Aby nepřišli o vítězství ve volbách, napumpovali politici do hroutících se bank miliardy. Tím katapultovali schodky veřejných financí do astronomických výšek. Jednali pod heslem „přece nenecháme padnout banku, aby lidé nepřišli o své úspory“. První krizi se podařilo zmírnit, jenže jak se zdá, ono zmírnění zkrátilo také následné období expanze – světové hospodářství dostalo dva roky místo historicky obvyklých deseti růstových let. Pak se pod tíhou dluhů začaly hroutit samy státy. Jako ironie pak zní fakt, že USA k tomu kromě dluhů z finanční krize přispěly i vysoké výdaje na silnou armádu, díky které se Spojené státy po celém světě pletly do kdečeho.
Stejně jako v rozpadajícím se Římě i u nás porostou daně
Je doba utahování opasků. Šetří se napříč celým západním světem. A rostou daně – u nás v Česku je to například plánované zvýšení nižší sazby daně z přidané hodnoty z deseti na 14 procent, ke kterému má dojít už od ledna příštího roku. Stále častěji se objevují také zmínky o tom, že by nezaškodila aspoň malinká daňová progrese.
Až příliš se současný scénář podobá pádu římského impéria. Vyšší daně podkopávají důvěru občanů ve vlastní politiky. Podle posledních průzkumů nemá ani česká vláda příliš silnou podporu. Na meče barbarů, které by ukončily agónii kdysi pyšného impéria, se však už nehraje. V pohotovosti jsou mnohem sofistikovanější zbraně. Porazí západní civilizaci plnou lidí s otřesenou důvěrou ve vlastní vládu a ve vlastní ekonomiku levný čínský textil, okopírované značky a levná pracovní síla, která už odlákala do Asie nejeden významný západní podnik? Jsme právě nyní svědky pádu západní civilizace a zrodu nového asijského dominia? To ukáže čas. Ale i v tom nejoptimističtějším scénáři je možné zánik pyšné říše jen odsunout, nikoliv nadobro zažehnat. To se ještě nepovedlo žádnému velikánovi v dějinách lidstva. A bylo by až přehnaně sebevědomé myslet si, že zrovna nám se to podaří. To bychom se z historie moc nepoučili, byť nám to učitelé vtloukali do hlavy od dětství. A tak spíš přijde na řadu myšlenka, že na pádu civilizace vždycky někdo vydělá. Jde jen o to stát na správné straně.
