Odpověď na tuto otázku musí nutně mít dvě části. Co hodlám udělat já sám, jaké mám plány, a pak co se asi stane v mém blízkém nebo vzdálenějším okolí, co nemohu ovlivnit. Avšak i zdar vlastních plánů do blízké budoucnosti vždy závisí na mnoha okolnostech, které ani zdaleka nemáme pod kontrolou.
Když mě před hodně dlouhou dobou moje profesionální kariéra přivedla k povinnosti uvažovat do hloubky o smyslu prognostické činnosti, dospěl jsem k závěru, že když člověk dodržuje pravidla správného chování a vláda tato pravidla náležitě vynucuje, jednotlivci i vláda nemusí mít z budoucnosti strach. Smějí se bát jen té její části, která má povahu počasí, to ostatní být zlé nemůže. Proto se ani jednotlivci, ani vláda o budoucnost moc starat nemusí.
Stačí se soustředit na vlastní chování a rozhodování, protože jen z prohřešků proti pravidlům správného chování mohou pramenit neblahé události, které se stanou, ale stát se nemusely. Centrální plánovači vždycky chtěli znát budoucnost, aby ji mohli správně naplánovat. Platili si týmy prognostiků, aby jim řekli, co a jak se bude v budoucnosti vyrábět – měli za to, že budoucnost mohou vyčíst z vývoje ve vyspělejších státech. Lidi měli pouze poslouchat jejich „vědecké“ příkazy, vlastní morálka jednotlivců musela být plánovačům pouze na překážku.
Od příštího roku očekávám, že se mi podaří dopsat a školnímu nakladatelství předat do tisku knížku esejů, které jsem nazval „Ekonomické a eseje ekonomii blízké“. Většina z nich se týká období transformace, regulace finančního trhu a budování Evropské unie. Bezprostředním motivem k napsání knihy byla moje kantorská zkušenost se současnými studenty. Ti se narodili kolem roku 1990 a jsou v téže situaci, jako jsem byl já, když jsem se učil o první republice – z vlastní zkušenosti jsem o ní nemohl vědět nic.
Také bych byl rád přiměřeně zdravý, abych mohl alespoň jednou týdně hrát tenis a nebolely mě pořád nohy – tady už ale zasahuje ta část budoucnosti, která má povahu počasí, se kterou se musí člověk umět smířit a přijmout ji, jak přichází. Samozřejmě i tu má člověk částečně v rukou, třeba tím, jak dovede nebo nedovede relaxovat, jak často se podívá do občanského průkazu na datum svého narození, ale má ji v rukou stále méně a méně. Až jednou přijde den, kdy budoucnost pozemského života definitivně končí.
Křesťané ale vědí, že každý svůj čin musí posuzovat z hlediska věčnosti, starat se o to, jaké dopady budou mít jejich činy v době, kdy už tu dávno a dávno nebudou. Aby i jejich potomci mohli žít tak, jak si oni přáli žít, když přebírali svět od svých předků. Konec musí očekávat již v přítomnosti, aby mohl být život věčný. To je ten úžasný a fascinující paradox křesťanského chápání času.
Uvidíme, co se bude příští rok dít v našem bezprostředním i vzdálenějším okolí. Vypadá to, že se u nás doma začíná blýskat na lepší časy. Jsem mile překvapen tím, jak se daří sestavovat vládu, jaké porozumění pro postoje a plány druhých všichni mají. Skoro se bojím věřit, že to vydrží. Svět se pomalu vzpamatovává z krize propuknuvší v roce 2008, v USA se centrální bance podařil odvážný kousek v monetární politice v podobě kvantitativního uvolňování. To už může pomalu končit s tím, jak americké hospodářství ožívá.
Také Evropě se začíná dařit, i když oživení nebude v příštím roce takové jako ve Spojených státech a jaké bychom si přáli. Začíná se ale dařit Německu, našemu hlavnímu a největšímu obchodnímu partnerovi, na jehož ekonomické kondici závisí zdraví celé Evropské unie, nejen české ekonomiky. Konečně byl podniknut další velevýznamný krok na cestě budování silné a zdravé Evropské unie – v jejím jádru vznikne bankovní unie. Ta by měla umět zabránit vzniku krizových ohnisek a hlavně šíření finanční nákazy.
Zdá se, že po nedávných volbách poklesl v české politice konečně destruktivní vliv euroskeptiků a že se také Česká republika tvořivě zapojí do onoho velkého evropského projektu. Máme čím přispět.
