Do vlády znovu vchází Jan Fischer. Jeho působení v roli ministra financí lze chápat jako hospodářský reparát. Na přelomu let 2009–2010 totiž na rozpočtovém poli jeho kabinet se svými ambiciózními plány úspor příliš neuspěl. Poslanci si s úsporným rozpočtem pohráli jako kočka s myší. Krom toho si s Fischerem hrála také energetická lobby. Energetika přitom bude velkou výzvou i pro kabinet premiéra Rusnoka. Na podzim se totiž má vybírat vítěz tendru na dostavbu Temelína. S jakým plánem Fischer do tohoto boje vstoupí?
Březen 2010: Ministr životního prostředí Fischerovy vlády Jan Dusík rezignuje. Důvod? Tvrdé energetické lobby ho tlačí k tomu, aby posvětil méně ekologickou rekonstrukci tepelné elektrárny Prunéřov. A co víc, k vydání kladného posudku vlivu rekonstrukce na životní prostředí (EIA) ho nutí i sám premiér. Dusíkova rezignace ale na Fischerových plánech nic nezměnila. Ač ministr Dusík odešel se ctí a za potlesku ekologů, jeho nástupkyně Rút Bízková Fischerův názor na věc plně akceptovala a méně ekologickou variantu schválila.
A byla to také vláda premiéra Fischera, která chtěla dostat pod vládní kontrolu dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Vytvořila například funkci vládního zmocněnce pro dostavbu Temelína a do ní vzápětí jmenovala velvyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušku. To by mohlo signalizovat, že Fischer bude chtít do tendru mluvit i tentokrát. A komu půjde na ruku? Spekulovat lze například o tom, že by si mohl znovu zanotovat s Milošem Zemanem a podporovat ruské konsorcium MIR.1200. Koneckonců v 80. letech byl Fischer členem KSČ, kladný vztah k Rusku by mu tedy nemusel být zcela cizí.
Ekonom řečený neutrální
Avšak tím nejdůležitějším úkolem pro Jana Fischera v roli ministra financí bude sestavení rozpočtu na příští rok. Jakožto ekonom a statistik má jistě dobré předpoklady pro to, aby se dokázal v džungli mandatorních a kvazimandatorních výdajů, které český státní rozpočet svazují, neztratit. Jeho úkol však bude mnohem složitější. Bude muset sestavit rozpočet, který udrží schodek pod třemi procenty hrubého domácího produktu a zároveň povzbudí ekonomiku tak, aby se konečně vrátila k solidnímu hospodářskému růstu.
Nový ministr financí tedy bude muset hledat balanc mezi rozumným utrácením a úsporami. Na vládním poli zřejmě nebude obtížné takový rozpočet vyjednat. Prozatímní kabinet by totiž neměl být na rozdíl od toho čistě politického vázán snahou zavděčit se voličům, která před volbami obvykle vede politiky k rozmařilosti. O poznání těžší úkol ale bude na Fischera čekat ve sněmovně. Právě poslanci jsou ti, kdo budou rozhodovat o finální podobě rozpočtu. Na snadná jednání to přitom zatím nevypadá. V tuto chvíli není ani jasné, zda Rusnokova vláda získá ve sněmovně důvěru. Zatímco ČSSD by raději viděla rozpuštění sněmovny a předčasné volby, ODS tvrdí, že má ve sněmovně 101 hlasů na podporu vlády Miroslavy Němcové, kterou se do role premiérky snažila strana protlačit ještě předtím, než prezident Zeman pověřil sestavením kabinetu Jiřího Rusnoka.
Někteří analytici a politologové soudí, že by Jan Fischer mohl při prosazování rozpočtu obstát. Pomoci by mu podle nich mohlo jeho neutrální image. To už ale dávno vzalo za své ve chvíli, kdy Fischer ve druhém kole prezidentské volby podpořil Miloše Zemana. A navíc pořád je tu memento někdejší úřednické Fischerovy vlády. Ta nedokázala se svým rozpočtem v prosinci 2009 obstát ani ve sněmovně, která se na vytvoření úřednického kabinetu shodla a také nominovala jeho členy. Rozpočet pevně svázaný Janotovým úsporným balíčkem politici ve sněmovně překopali. Ve snaze zavděčit se státním zaměstnancům, učitelům, policistům či zemědělcům vygenerovali zvýšení deficitu o více než 12 miliard korun. De facto se sice jednalo jen o slabou desetinku celkového schodku, jenže v době, kdy Evropou zmítala začínající dluhová krize, mohl být každý náznak rozmařilosti tvrdě ztrestán nedůvěrou trhů.
Fischerův ministr financí Eduard Janota tehdy dokonce kvůli neúspěchu zvažoval rezignaci. Obával se, že pokud má zajistit dostatek peněz např. na důchody, nemůže s pozměněným rozpočtem udržet deficit na uzdě a zabránit tomu, aby Česká republika nestočila kormidlo na řeckou cestu. Fischerovi se ale nakonec podařilo Janotu přimět k setrvání v úřednickém kabinetu. Tehdejší ministr financí poté začal sebejistě mluvit o přípravě dalšího balíku úspor a dost možná se tehdy snažil nastartovat pozitivní očekávání trhů. Janotův balíček číslo dvě měl přijít na jaře 2010.
Prachy v prachu
Zprvu se zdálo, že druhý úsporný balík skutečně bude. Jenže pak znenadání dostal Janota od Fischera stopku. Premiér nechtěl, aby jeho vláda zasahovala do vrcholícího předvolebního boje tím, že nechá politiky vyjadřovat se k úsporám. Janota nakonec směl svému nástupci zanechat jen několik variant, jak dál šetřit a přiblížit schodek rozpočtu 3 procentům požadovaným Evropskou unií. Záchranný plán se nekonal.
Dostatečně důsledná a přesvědčivá Fischerova vláda nebyla ani při omezování podpory fotovoltaiky. Ačkoliv již na podzim 2009 měla na stole plán, který by umožnil Energetickému regulačnímu úřadu rychleji snižovat výkupní ceny elektřiny ze solárních elektráren, a zabránit tak nekontrolovanému zdražování elektřiny pro konečné spotřebitele, ve sněmovně jej prosadila až na jaře 2010, tedy až v době, kdy už byl zhoubný vliv solárů na ceny elektřiny neoddiskutovatelný. Zároveň však odklad poskytl energetickým firmám dostatek času na dokončení a připojení velkých solárních parků do rozvodné sítě.
Střih. Máme rok 2013 a Fischer v roli ministra financí bude stát v podstatě v podobné situaci jako před lety. Bude hledat na poli hospodářské politiky balanc mezi zájmy pravice a levice, mezi zájmy občanů a nejrůznějších lobby. Podaří se mu tentokrát nepodlehnout a prosadit rozpočet a potažmo přijmout i další rozhodnutí, která by byla ku prospěchu české ekonomiky? Nebo se bude raději znovu držet v ústraní, nebude „dráždit“ politiky v předvolebním boji a ustoupí předvolební populistické notě? Záležet bude hlavně na tom, jak se ekonom s ledově klidným výrazem ve tváři dokázal z úspěchů i přehmatů minulé úřednické vlády poučit.
