Hudba dokáže v lidech vyvolat nejrůznější pocity, od štěstí a radosti přes smutek či dojetí až po strach. Vědecké výzkumy přitom ukazují, že mnohem více na lidské emoce působí živá hudba než ta z vinylů a streamů.
Studie vědců z Curyšské univerzity naznačuje, že živá hudba stimuluje části našeho mozku spojené s pocity silněji a důsledněji než hudba nahraná.
Při výzkumu dostali dva profesionální klavíristé za úkol zahrát dvanáct skladeb, přičemž každá z nich trvala pouhých třicet sekund. Hudba rozvíjela čtyři témata, polovina z nich byla vybrána s cílem vyjádřit spíše negativní emoce jako smutek nebo hněv. Byly pomalejší, méně harmonické a obsahovaly více mollových akordů než zbývající skladby, napsané s cílem vyvolat pozitivní emoce.
Propojení hudebníka a posluchače
Melodie poslouchalo sedmadvacet účastníků výzkumu, žádný z nich neměl hudební vzdělání. Při experimentu slyšeli skladby buď živě (přes reproduktor), nebo z předem nahraného záznamu. Pořadí jednotlivých skladeb určovala náhoda, takže posluchačům nebylo dopředu zřejmé, které z nich poslouchají hrané naživo a které z nahrávek. Ukázky vždy oddělovalo půlminutové ticho.
„Jedna z našich otázek zněla: Lze dosáhnout větší emoční odezvy při živé hudbě než při hudbě nahrané?“ řekl jeden z autorů studie Sascha Frühholz. „Odpověď je jasná: Lze.“
Je to dáno především tím, že klavírista může reagovat na chování publika, a zároveň publikum lépe vnímá hudebníky. Takové napojení u zprostředkovaných nahrávek nenastalo. „Pouze při živé hudbě charakteristiky hudebního výkonu silně korespondovaly s mozkovou aktivitou posluchačů – jinými slovy, docházelo k jakémusi propojení mezi posluchači a hudebníkem,“ uvádí studie.
Vědci po celou dobu monitorovali mozkovou aktivitu posluchačů pomocí magnetické resonance. U živě hraných skladeb pak klavíristé podle pokynů měnili hlasitost či rychlost hry podle toho, jaké reakce v mozcích jednotlivých posluchačů viděli experimentátoři na monitoru.
Reakce na živou hudbu má evoluční kořeny
Zadavatelé studie zjistili, že živá produkce hudby, jak té s pozitivním, tak negativním naladěním, vedla ke zvýšené aktivitě v amygdale, tedy v té části mozku, která se podílí na vytváření emocí – oproti předem připraveným nahrávkám. „Zjištění ukazují, že živá hudba zintenzivňuje naši emocionální reakci, pravděpodobně díky své nesvázané, dynamické povaze,“ uvedl Sascha Frühholz pro časopis New Scientist.
Význam připisuje Frühholz také evolučním kořenům hudby. Lidstvo odjakživa využívalo různé nástroje a pomůcky, aby vyprodukovalo živou muziku. „Lidé touží po emociálním zážitku z živě hrané hudby,“ citovala Curyšská univerzita Frühholze. „Chceme, aby nás hudebníci vzali svým hraním na emociální pouť,“ domnívá se.
Podle něho to nepřestalo platit ani s technologickým rozvojem ve dvacátém století, který umožnil šíření hudby prostřednictvím zvukových nosičů, díky čemuž se poslech stal dostupný pro každého a prakticky kdekoliv.
Vědci chtějí experiment zopakovat s větším publikem v prostředí podobném tomu koncertnímu. „Pokud jdete na živý koncert, nejste tam sami,“ vysvětlil Frühholz, „tento zesílený emocionální zážitek je zároveň zážitkem na úrovni společenské.“
Co způsobuje „mrazení“
Výzkum ze švýcarské univerzity není prvním, který si dal za cíl postihnout vztah mezi hudbou a emocemi, jež vyvolává. Před čtyřmi lety neurovědci s pomocí moderních technologií poprvé sledovali, jaké procesy v mozku probíhají v momentech, kdy člověka při poslechu hudby „mrazí“ či mu naskakuje husí kůže.
Francouzští neurovědci se zaměřili na analýzu konkrétních vzorců mozkové aktivity. Osmnácti dobrovolníkům přehrávali do sluchátek čtvrthodinový blok úryvků. V playlistu byly oblíbené skladby posluchačů i hudba vybraná samotnými vědci. Projevy v mozku při poslechu ukazovalo EEG.
Například při poslechu oblíbených hudebních motivů se v mozku aktivovala místa, která integrují smyslové zážitky a zpracovávají emoce. Vědci také zaznamenali zvýšenou činnost v těch oblastech mozku, jež mohou aktivovat systém odměn a uvolňovat takzvaný hormon štěstí – dopamin.
Oblíbené skladby vyplavují více „hormonu štěstí“
V roce 2011 přišli vědci Robert Zatorre a Valorie Salimpourová z McGillovy univerzity v Montrealu s informací, že lidé mají hudbu rádi ze stejného důvodu jako jídlo, sex nebo také drogy.
Hudba, zvláště oblíbená, totiž mozek podněcuje k vyplavování dopaminu, chemické látky vyvolávající dobrou náladu, do mozku. Monitoring mozku posluchačů umožnil zkoumat, jak se v mozku projevuje očekávání oblíbeného hudebního motivu a emoce spojené s okamžikem, kdy zazní. Pozorování doložilo, že při poslechu oblíbených skladeb se lidem vyplavovalo více dopaminu než při poslechu jiné hudby.
Takzvaný hormon štěstí se podílí na schopnosti mozku těšit se obzvlášť vzrušujícími hudebními momenty a pak se jimi nechat unést. Je odpovědný za to, že z nich člověk pociťuje euforii. To mimo jiné vysvětluje, proč je hudba tak široce populární napříč kulturami, napsali autoři studie v článku publikovaném v časopise Nature Neuroscience.
Vědci při výzkumu pokusným osobám pouštěli výhradně instrumentální hudbu, a to různých žánrů, od klasiky přes jazz k punku. Chtěli tak ukázat, že zpěv není pro vytvoření dopaminové reakce nezbytný.
