Stockholm - Nejen pro hokejisty byla na šampionátu středa dnem volna, síly na rozhodující boje ve čtvrtfinále nabírali i fanoušci. Naštěstí Stockholm nabízí mnoho rozptýlení. Jedním z nich je i nejslavnější pisoár světa – Fontána - revoluční dílo, které znamenalo zlom v chápání výtvarného umění a navždy proslavilo svého autora Marcela Duchampa.
Už jen výprava za „Duchampem do Stockoholmu“ je sama o sobě zážitkem. Výstava Surrealismus & Duchamp probíhá v jedné z neslavnějších výstavních institucí Švédska v Modern Museet, které lze nalézt na malebném ostrůvku Skeppsoholmen v samém srdci města. A jaká může být krásnější cesta na ostrov než lodí.
Ve Stockholmu, který se rozkládá na čtrnácti ostrovech, jež spojuje 57 mostů, fungují krom autobusové dopravy a metra i lodní linky. Pár kroků od metra Slussen tak může člověk nasednout na přívoz směřující na ostrov Djurgården, a když slušně požádá kapitána, zastaví mu u i Skeppsoholmenu. Plavba trvá sotva pět minut ale za pohled na Stockholm přímo z vody tohle „dobrodružství“ stojí.
Pak je to do Modern Museet už jen pár kroků. Muzeum sídlí v moderní budově od Rafaela Monea, která byla otevřena v roce 1998. Z Modern Museet je cítit, že nechce a ani nemá být uzavřenou institucí, která by měla uchovávat a chránit cenné sbírky. Prostory budovy dýchají otevřeností, jednoduchý čistý design a prostorné místnosti zvou k tomu jen tak pobýt.
V muzeu jsou krom výstavních síní i kavárny, restaurace, příjemný dětský koutek s obrázkovými knihami, kino. Koná se zde řada akcí, přednášek i kurzů pro děti a dospělé. Modern Museet je živoucím místem, kde se mohou lidé potkávat, kde chtějí být. Jaký to rozdíl třeba oproti mrtvolné a odtažité atmosféře pražské Národní galerie.
Muttova fontána
Marcel Duchamp vstoupil do světa výtvarného umění jako malíř. Jeho malby byly silně ovlivněné kubismem a futurismem a zprvu se setkaly s poměrně razantním odmítnutím odborné i laické veřejnosti. Přesto to ale byly právě obrazy, které Duchampa proslavily ve Spojených státech. Příjmy z jejich prodeje mu také zajistily slušné živobytí v USA poté, co kvůli první světové válce opustil rodnou Francii.
Sám Duchamp ale na malbu poměrně brzy zanevřel. Svou pozornost přesunul k takzvaným readymades, sériově vyráběným objektům, které drobně pozměnil, upravil či doplnil a prezentoval jako umělecké dílo. Své readymades nevystavoval a nechával je ukryté před očima ostatních ve svém ateliéru. V roce 1917 ale udělal výjimku a ve výtvarném světě tím rázem způsobil naprostý šok.
Na výstavu Společnosti nezávislých umělců poslal Duchamp svou Fontánu – keramický pisoár, který autor koupil, otočil o devadesát stupňů a signoval pseudonymem R. Mutt. Přestože Fontána nebyla na výstavu přijata, její fotka se objevila v několika publikacích a diskuse, kterou zapříčinila, znamenala jeden z největších obratů v historii výtvarného umění.
„To, jestli pan Mutt vyrobil Fontánu vlastníma ruka, nebo ne, není důležité. On ji vybral. Vzal předmět běžného užívání, umístil jej ale tak, že smysl jejího dosavadního užití zanikl pod novým úhlem pohledu – vytvořil novou ideu oné věci,“ psalo se v úvodníku dadaistického magazínu Blind Man. Uměleckým světem díky Duchampovi byla postupně přijata myšlenka, že umění je spíše záležitostí intelektuální aktivity než estetické. Díky tomu je Fontána považována za nejvlivnější umělecké dílo moderní doby.
Surreálný pisoár
Původní exponát Fontány se sice nezachoval, v šedesátých letech ale vzniklo několik Duchampem autorizovaných replik, které jsou nyní vystaveny po celém světě. Jedna z nich se nachází spolu s dalšími Duchampovými díly v Modern Museet. Kurátoři výstavu, která v muzeu právě probíhá, pojali jako dialog mezi Duchampem a surrealismem.
Přestože Francouz se k tomuto směru nijak nehlásil, surrealističtí autoři k Duchampovi naopak ano. Fontána, jejíž hodnota – nutno podoktnout – přetrvává opravdu spíše v intelektuální než estetické rovině, je spolu s dalšími Duchampovými exponáty vystavena po boku děl surrealistických či surrealismem ovlivněných autorů, kteří se nacházejí ve sbírkách Moderna Museet. Duchampa tak lze vnímat v kontextu děl Salvadora Dalího, Joana Miróa, Mereta Oppenheima, Giorgia de Chirica, Hanse Arpa, Maxe Ernsta nebo české Toyen.
Jedná se o koncept bezpochyby zajímavý, pro běžného návštěvníka ovšem poměrně náročný k uchopení. Přesto – nebo právě proto – ale za vidění dozajista stojí. Díky Duchapovi totiž už nikdy nebude umění tím, čím bylo. Ať už se vám to líbí, nebo ne.
