Umění je určitým způsobem elitářské, míní kunsthistorička Nekvindová

9 minut
Terezie Nekvindová o roli umění v 21. století
Zdroj: ČT24

Jaká je role výtvarného umění v jednadvacátém století, kde plátnům konkurují multimédia a virtuální svět? U příležitosti světového dne umění, který připadá na narozeniny renesančního malíře Leonarda da Vinciho, tedy na 15. dubna, se nad otázkou zamyslela kunsthistorička Terezie Nekvindová. Setkání s originálním obrazem digitalizace nenahradí, domnívá se mimo jiné.

Renesance do starého umění, jehož ústředním tématem bylo velebení Boha, vnesla víc oslavy sekulárního života. Da Vinciho současníkům šlo ve výtvarném umění především o to, jak co nejlépe zachytit skutečnost. Všestranný Leonardo k tomu využíval i svou zvídavost v otázkách perspektivy či psychologického zobrazení člověka.

Dnes, více než půltisíciletí po da Vinciho smrti, jsme zahlceni přemírou obrazů. V digitálním světě není jednoduché rozlišovat, který obraz je kvalitní nebo který s námi manipuluje. Navíc je ve virtuálním prostoru zpřístupňováno stále více výtvarného umění, napomohlo tomu zvláště období pandemie covidu-19, kdy výstavy zůstaly zavřené.

Nenahraditelné, ale ne vždy srozumitelné umění

„Digitalizace sbírek je jen dobře, protože ty informace potřebujeme,“ míní Nekvindová. „Většinu umění známe z reprodukcí. Ale setkání s originálem uměleckého díla to úplně nenahradí,“ dodává ovšem. Nicméně i přes rozšiřování virtuálního prostoru na úkor toho reálného pořád existují kamenné galerie a muzea a v nich vystavená umělecká díla.

Kunsthistorička Terezie Nekvindová
Zdroj: ČT24

„Mohli bychom se bavit o tom, že současné umění je určitým způsobem elitářské,“ podotýká Nekvindová. „Máme výzkumy, že bohužel lidé, kteří se nenarodí do kulturního prostředí, tak se do galerie či do opery v dospělém věku dostávají stěží. Možná k tomu nepřispívá ani podoba současného umění, o kterém spousta lidí říká, že je nesrozumitelné,“ připouští kunsthistorička.

Tuto skutečnost vyvažují galerijní a lektorské programy, které mnohé výstavní instituce nabízí. A to nejen pro dospělé návštěvníky. Rovněž „vychovávají“ k umění i děti a dospívající. K obrazům, sochám a instalacím se tak dostanou i ti, jimž chybí zmíněný podnět k zájmu o kulturu z rodiny.

V zahraničí některé národní galerie povzbuzují k návštěvě volným či dobrovolným vstupným do stálých expozic. Národní galerie Praha své sbírky zdarma zpřístupňuje jen při vybraných příležitostech, například ve státní svátky. Terezie Nekvindová se přimlouvá za to, aby tato možnost byla pravidelněji. „Je to docela důležitý aspekt, abychom se mohli k dílům opakovaně vracet bez zábran, včetně finančních,“ vysvětlila. 

Kahlo na tričku, selfíčko z knihovny

Andy Warhol naučil lidi v šedesátých letech nosit výpůjčky z výtvarného umění jako výrazné popkulturní symboly. Není problém obléknout si tričko třeba s Fridou Kahlo. Často pro nositele takový portrét či reprodukce znamená ale prostě jen pěkný obrázek. Z potisku se vytratilo jakékoliv hlásání politických nebo společenských hodnot. Kupříkladu vnímání mexické malířky coby ikony feminismu.

„K povrchnímu vnímání uměleckých děl máme hezký příklad z Městské knihovny v Praze, kde stojí dlouhá fronta turistů, kteří čekají, aby se mohli vyfotit s uměleckým dílem slovenského autora Mateje Kréna,“ zmiňuje Nekvindová.

Idiom v Městské knihovně v Praze
Zdroj: Městská knihovna v Praze/Gabriel Urbánek

Tubus z osmi tisíc knih, nahoře a dole zakončený zrcadly, takže při pohledu dovnitř budí dojem nekonečného „sloupu vědění“, stojí ve vestibulu knihovny od konce devadesátých let. „Donedávna o něj nikdo nejevil moc zájem, než se stal hitem Instagramu. A je otázka, co si lidé kromě kýženého obrázku ze setkání s tímto dílem odnesli,“ zamýšlí se historička umění.

Politicko-společenský přesah naopak nechybí při využívání uměleckých děl klimatickými aktivisty. Monu Lisu, Sixtinskou madonu a další mistrovské obrazy si vybrali jako „rukojmí“ – chrstli na ně polévku nebo se přilepili k rámu, aby upozornili na své požadavky.

Nejde o nic nového. „Před sto lety sufražetky nebojovaly za volební právo žen v rukavičkách, jeden z obrazů od Velázqueze to dokonce schytal sekáčkem na maso,“ připomněla Nekvindová.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Veřejný prostor ve městech ožívá, podle architektů by mohl i více

Část architektů a aktivisté vybízejí k tomu, aby města podporovala projekty, které dokáží přivést život do veřejného prostoru. Často jsou to přitom zdánlivé drobnosti – místo k sezení, možnost občerstvení nebo prvky, které zabaví děti i dospělé. Z malého parku v pražských Holešovicích například „živé místo“ udělaly občerstvení, toalety, tekoucí voda, mlžítko nebo barevné umělecké dílo.
před 3 hhodinami

Zůstáváme při zemi, říká o seriálu Andor hlavní tvůrce Gilroy

Sci-fi fenomén Star Wars už dávno přesáhl filmová plátna. Čítá i seriály jako Mandalorian, Akolytka a Bludná banda. Ze světa kosmických lodí a světelných mečů nyní přichází pokračování seriálu Andor. Jeho příběh předchází původní filmové trilogii. Šlo nám o pravdivost, podotkl hlavní tvůrce Tony Gilroy v rozhovoru, který vedl s redaktorem ČT Filipem Karbanem.
před 6 hhodinami

Obrazem: Žen na pět set lidských životů. Tono Stano vystavuje v GHMP

Galerie hlavního města Prahy připravila retrospektivní výstavu jednoho z nejvýraznějších fotografů své generace Tona Stana. Proslul ženskými akty. „Žena je moje věčná múza. Téma na třeba pět set lidských životů,“ říká Stano. Médium fotografie ho prý pořád fascinuje. Výstava v GHMP zastřešuje jeho práce od střední školy po aktuální tvorbu. K vidění jsou téměř do konce srpna.
před 14 hhodinami

Kdo film neviděl, ať nehlasuje. Nová pravidla Oscarů překvapila

Hlasující v cenách Oscar musí vidět všechny nominované filmy, než rozhodnou o vítězi. Umělá inteligence nevadí. A kaskadéři a castingoví režiséři se dočkají vlastní sošky. Americká Akademie filmového umění a věd oznámila novinky pro příští ročníky cen. Neobešlo se to bez reakcí.
25. 4. 2025

Knihou roku 2024 je román Letnice pozdního debutanta Hlauča

Ceny Magnesia Litera vyzdvihly z více než třicítky nominovaných titulů ty nejlepší, které vyšly v Česku minulý rok. Knihou roku 2024 je román Letnice, jímž na prahu šedesátky prozaicky debutoval Miroslav Hlaučo.
24. 4. 2025Aktualizováno24. 4. 2025

Elity převzaly moc v každém režimu a teď i Audioknihu roku

Audioknihou roku 2024 se stalo dokumentární drama Elity. Adaptace původní divadelní hry Jiřího Havelky v režii Bely Schenkové s početným hereckým souborem v čele s Jiřím Vyorálkem sleduje příběh společenských elit minulého režimu, kterým díky jejich šikovnosti zůstal stále ekonomický a politický vliv. Interpretkou roku je Jitka Ježková za načtení románu Dům v Matoušově ulici, nejlepším interpretem se stal Jan Vlasák díky knize Dr. Alz. Ocenění udělila Asociace vydavatelů audioknih v celkem jedenácti kategoriích.
24. 4. 2025Aktualizováno24. 4. 2025

Lékárník z Horažďovic sloužil v Mexiku. Obrazy z jeho sbírek teď vystavují v Londýně

Aktuální výstava v britské Národní galerii propojuje Mexiko s Horažďovicemi. Ze západočeského města totiž pocházel lékárník František Kaska, který v devatenáctém století udělal kariéru v Mexiku, kde se spřátelil s malířem Josém Maríou Velascem. Obrazy výtvarníka, považovaného Mexičany za národní poklad, se z Kaskových sbírek dostaly přes české Národní muzeum až do londýnské výstavní síně.
23. 4. 2025

Naše deska je stejně monstrózní jako Caligula, říkají Deaf Heart

Tuzemská indie rocková skupina Deaf Heart vydala nové album. Nazvala ho Caligula. „V přeneseném smyslu to znamená divokost, hédonismus, ironii, je to brutální věc,“ vysvětlují muzikanti, proč si vypůjčili jméno římského císaře proslulého tyranií. O nové desce s nimi mluvil Petr Adámek. „Je také monstrózní,“ dodávají.
22. 4. 2025
Načítání...