The Smashing Pumpkins jsou v hudebním světě pojem. Jejich nejslavnější období poloviny devadesátých let už odeznělo. Jak je na tom tedy kapela dnes? Billy Corgan zůstal z celé tehdejší party sám, ačkoliv by mu to podle pověstí o jeho autokratické povaze ani nemělo vadit. Vrchol slávy mají Smashové za sebou, co to ale znamená? Zdali jim to i po letech ještě dobře brnká, se v pátek mohlo přesvědčit i pražské publikum.
The Smashing Pumpkins zahráli hlavně pro sebe
Malá sportovní hala na Výstavišti během vystoupení Ringo Deathstarr vypadala jako sraz třídy po padesáti letech – skoro nikdo nepřišel. O pár metrů dál se venku táhl nekonečný dav, aby vyposlechl „umění“ Daniela Landy, návštěvníci Incheba areny však v duchu prosili, aby na „dýně“ přišel aspoň ještě někdo. „Až tohle Billy uvidí, tak se otočí a rovnou pojede zpátky,“ pronesl zoufale jeden z fanoušků na adresu tristní návštěvnosti.
Budu si raději namlouvat, že je na vině pozdní avízo, jež The Smashing Pumpkins vyslali sotva měsíc před koncertem. Lidé se ale nakonec naštěstí přitrousili, takže to ve finále zas taková ostuda nebyla.
- The Smashing Pumpkins / Billy Corgan autor: Michal Kamaryt, zdroj: ČTK
- The Smashing Pumpkins / Billy Corgan autor: Michal Kamaryt, zdroj: ČTK
Listopad – měsíc knírů. Ani frontman Corgan na tuto zvyklost nezapomněl a ozdobil svůj obličej strništěm. Po deváté hodině poprvé udeřil do strun a kytaru nedal z ruky dřív než po dvou hodinách. Jeho odrbaný vzhled a podivínské teplákové kalhoty budily dojem, že se zrovna zvedl z gauče a jen tak mimochodem si přišel odehrát koncert. Myšlenku netečnosti podpořila i lídrova zarytá mlčenlivost. Promluvil teprve na konci, kdy už nebylo zbytí. Dost neosobní člověk, nemyslíte?
Hudebně ale Smashové ani po čase nezakopávají. Noví členové jsou zkušení, nijak přehnaně nezastiňují hlavního protagonistu, ačkoliv jejich osobitost na scéně nelze přehlédnout. Nástroje doprovodné trojice hovoří jazykem preciznosti a vyrovnanosti. Sestava navíc zachovává i dojem původních členů. Za baskytarou se již tradičně vlní dívka a druhý kytarista se vzhledem nápadně podobá Japonci Jamesi Ihovi. Výkon čtveřice podtrhly i vynikající světelné efekty nebo protáčející se květiny tvořené ze střípek skla.
Setlist tvořil z velké části repertoár z desky Oceania, která na svět vykoukne příští rok. Praha se bohužel nedočkala pověstné Disarm nebo klasické Mayonaise. Nevadí – nechyběly naopak Cherub Rock, Muzzle, Geek USA či Soma. Diváci neskákali ani nijak přehnaně nevýskali. Šlo o vyzrálé publikum, které stejně jako kapela prožívalo každou notu.
Nad celou akcí se však vznáší mrak rozpačitosti. Své místo v historii mají The Smashing Pumpkins bezpochyby zajištěné. Nemusí dobývat hitparády ani srdce posluchačů. Nejspíš proto byl koncert emočně osekaný a s absencí výrazného momentu, jenž by byl hoden zapamatování. Billy a spol. zkrátka přijeli, zahráli a zase odjeli. Z tehdejší legendy se stala nepřístupná formace, o jejíž hudbě nemůže padnout křivé slovo. O to, zdali si vystoupení užijí i fandové, se však už nestará.