Gabriel García Márquez dopsal v roce 2004 román, rozhodl se ho ale nepublikovat. Dokonce žádal svou rodinu, ať rukopis zničí. Ze šuplíku frontmana magického realismu se kniha En agosto nos vemos (Uvidíme se v srpnu) dostala až nyní, na výročí Márquezova narození. Příběh ženy, která jednou v roce vymění svůj rodinný život za milostné dobrodružství, se 11. března dočká i českého překladu. Navíc podle nejznámějšího Márquezova románu Sto roků samoty vznikl seriál.
Autor titulů, jako je Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery, zemřel před deseti lety. To znamená další dekádu poté, co román Uvidíme se v srpnu dokončil.
„Kdyby byl otec ve formě, ta kniha by neexistovala. Jinými slovy, nikdy neschraňoval nedokončené knihy. Každý text, se kterým nebyl naprosto spokojený, zničil. Skutečnost, že tato kniha zůstala, je podle mě známkou toho, že na ni nejspíš zapomněl,“ míní Márquezův syn, filmař Rodrigo García.
Román, který vypadl z paměti
Nicméně před svou smrtí tehdy sedmaosmdesátiletý spisovatel prohlásil, že tento román je „zbytečný“ a vyjádřil přání, aby kniha byla „zničena“. Když ale Márquezovi synové a agenti rukopis prošli, usoudili, že má literární hodnotu, kterou autor v posledních letech svého života – poznamenaných výpadky paměti – nemusel docenit.
Příznaky demence vykazoval Márquez už před dopsáním knihy Uvidíme se v srpnu. „Má problémy s pamětí. Někdy brečím, protože cítím, že ho ztrácím. (…) Fyzicky se mu daří dobře, ale už dlouhou dobu trpí příznaky demence. Stále však má tentýž humor, radost a nadšení, jako míval vždycky,“ citoval server BBC v roce 2012 spisovatelova bratra Jaimeho, který o tomto problému jako první člen rodiny veřejně promluvil.
Tvrdil tehdy také, že Márquez už přestal literárně tvořit. Posledním vydaným dílem tak zůstávala – a až do posmrtného zveřejnění rukopisu zůstala – próza Na paměť mým smutným courám z roku 2004.
Zrada z dobrých důvodů
Dědicové prý přemýšleli „asi tři vteřiny“, jestli nezrazují otcovo přání, když chtějí vydat jím zavržený rukopis. „Ano, je to zrada,“ přiznal druhý z Márquezových synů Gonzalo García Barcha, ovšem podle něho z dobrých důvodů.
„Román byl kompletní, což pro nás bylo velmi důležité. Nic jsme nepřidali. To, co dělal editor, byla archeologická práce, jen shromažďoval všechny existující texty,“ ujistil Barcha čtenáře. Pro přípravu rukopisu k vydání se autorovi potomci obrátili na španělského editora Cristóbala Peru, který s Márquezm spolupracoval na jeho pamětech Žít, abych mohl vyprávět. Ten procházel ve verzích rukopisu všechny úpravy a škrty, jež autor vyznačil červeným inkoustem.
Podle Pery byl podnětem k vydání i článek, v němž kolumbijský spisovatel a novinář Gustavo Arango pěl na nevydaný román chválu. K rukopisu se dostal nahlédnutím do archivu Márquezovy tvorby v Centru Harryho Ransoma, které patří pod Texaskou univerzitu. Desítky krabic se spisovatelovou pozůstalostí centrum získalo od jeho dědiců (a za to, že odkaz nobelisty spojeného s Kolumbií a Mexikem odvezli do Spojených států se jim dostalo nemalé kritiky).
Ve skutečnosti začala Perova práce na románu dávno předtím, než mu před dvěma lety zavolaly Márquezovy děti. O spisovatelově záměru napsat další knihu se dozvěděl už v roce 2010 od literární agentky Carmen Balcellsové.
„Řekla: ‚Cristóbale, musíš Gaba přimět, aby dokončil román, na kterém pracuje,‘“ vzpomíná s použitím přezdívky, která se pro Márqueze ujala v Latinské Americe.
Pera se zeptal samotného spisovale. „Pobavil se (a) upřesnil, že ve skutečnosti je dokončen. Na důkaz mi přečetl poslední odstavec. Pak mi několik měsíců nedovolil se s textem více seznámit, až mi jednoho dne dovolil přečíst mu nahlas tři kapitoly. Bylo to velmi vzrušující.“
Jedna noc s milencem
Kniha Uvidíme se v srpnu je podle nakladatelství Odeon, které vydává český překlad, „hymnou života, oslavou radosti navzdory uplývajícímu času a ódou na ženskou touhu“.
Hlavní hrdinka se jmenuje Ana Magdalena Bachová, což byla od hudbymilovného Márqueze narážka na jméno druhé ženy skladatele Bacha. Ana se každý rok v srpnu plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka. Ana je sama šťastně vdaná matka dvou dětí a nechce rozbíjet svět, který si vytvořila se svou rodinou, přesto se pro ni cesty na matčin hrob stanou příležitostí, aby srpnovou noc na ostrově strávila pokaždé s náhodným milencem.
Verzi první kapitoly četl Márquez už v roce 1999 sdružení spisovatelů v Madridu, panovalo prý „veké očekávání“, protože kolumbijský nobelista nepatřil v tu dobu k těm, kteří by nové texty zveřejňovali často. O pár let později autor úvodní kapitolu přepracoval a publikoval jako povídku.
Márquezovi synové se domnívají, že příběh v sobě nese autorův rozpoznatelný rukopis a projevuje se v něm jeho hluboká znalost lidí. Navíc jde o první text, kde se soustředí na ženskou protagonistku.
I rozmazaná skica od mistra je vítaná
Vlažné recenze se ale spíše shodují, že román přitahuje pozornost především jménem slavného autora. Například kritička Lucy Hughesová-Hallettová v deníku The Guardian píše, že Uvidíme se v srpnu je ošuntělou upomínkou na fantastické světy z Márquezových nejlepších let. Prózu označila za „skicu, rozmazanou a nedokonalou, jak to u skic bývá“. Přičemž ovšem „skica od mistra je ale vítaná“.
V podobném duchu připouští recenze španělského deníku El País, že si není třeba u tohoto díla „dělat iluze o jeho skutečných kvalitách“, což nic nemění na tom, že se zdá být nakladatelskou událostí roku. V rozmezí několika dnů vychází v překladu do čtyřiceti jazyků.
„Je zřejmé, že (rodina) román nyní nevydala kvůli penězům,“ uvedl pro El País editor rukopisu. „Gabovo dílo je stále živé... jen v Číně se v posledních letech prodalo deset milionů výtisků Sto roků samoty,“ vysvětlil.
Sto roků samoty jako seriál
Márquezův syn Gonzalo podotkl, že všechna díla jeho otce už byla vydána. „Nic už není v jednání, v tomto smyslu se kruh uzavřel,“ uvedl.
V jiném smyslu ale pokračování má. Gabriel García Márquez se proslavil především zmíněnou románovu ságou Sto roků samoty. Stěžejní dílo magického realismu mu pomohlo získat v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu. A nyní se objeví na Netflixu jako seriál. S uvedením se počítá koncem letošního roku.
Podle New York Times dostal Márquez v průběhu let mnoho nabídek na filmovou adaptaci své knihy, ale odmítl je, protože chtěl, aby byla natočena pouze ve španělštině. Krom toho namítal, že by raději zachoval román pouze v představách čtenářů, ne v konkrétním vizuálním zpracování, prozradil Rodrigo García.
„Nechtěl, aby to byl dvou (nebo čtyřhodinový) film s hollywoodskými herci. Ale neměl žádné předsudky vůči televizi: měl rád dobré seriály,“ říká García. Pro El País dodává, že dříve či později by na seriálovou verzi Sto roků samoty stejně došlo, kývnout na nabídku, která zajišťuje zfilmování s dostatečným rozpočtem, proto synům přišlo jako rozhodnutí ve správný čas.
Jednou z podmínek bylo natáčení v Kolumbii, ve španělštině a s latinskoamerickým štábem. „Určitě se o tom bude hodně diskutovat. Lidé budou říkat, že to Gabo nechtěl. Ale podívejte, je tu něco, co nás vždycky zbaví pocitu viny, a to je to, co nám vždycky říkal: „Až budu mrtvý, dělejte si, co chcete,“ odmítl předem možné námitky Márquezův syn.
