Lucas je sympaťák, vychovatel v mateřské školce někde na dánském maloměstě, příjemný kumpán a dobrý člověk. Ví se to o něm, protože všichni místní se tu navzájem znají a vědí o sobě (skoro) všechno, vzhledem k tomu, že spolu chodí pařit, lovit jeleny, slavit narozeniny a probírat život. O moc víc se tu ostatně ani dělat nedá. Pakliže ovšem někdo není utajený úchyl, který ukazuje svého podivně zbytnělého pindíka holkám z jejich školky. Nikoho by ve snu nenapadlo, že by byl Lucas něčeho podobného schopen, ale když na něj malá, ale již docela dospěle zhrzená Klara pomstychtivě ukázala prstem, nikdo ani na chvíli nezapochyboval, že jim tenhle čtyřicetiletý skrytý pedofil jede po dětech, jež přece nelžou a něco takového by si nevymyslely. Je vymalováno - a z letitého kámoše se rázem stává uslintaný hajzl a nepřítel, kterého je třeba zastavit, nebo raději rovnou sejmout!
Jsou slova, která se nedají vzít zpět, i kdybyste stokrát chtěli, slova, po kterých (jestliže se jednou vysloví) již nikdy nemůže být nic jako dřív…
A jsou režiséři, jako je kodaňský rodák Thomas Vintenberg, který se nebude mastňácky čvachtat v mělkých vodách mainstreamu, ale vymyslí s Larsem von Trierem manifest Dogma 95, uzemní vás Rodinnou oslavou, dorazí Miláčkem ráže 6.65 a pak sebere nějakou tu cenu třeba na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. A ve chvíli, kdy začínáte mít pocit, že z něj již nic kloudného nevypadne, do vás pak napere tohle brilantně napsané, jistou rukou natočené a sugestivně odehrané drama, koketující s psychologickým thrillerem. Nevěřícně zíráte, kde se to v tomhle talentovaném Dánovi znovu bere, čím spouští tenhle autentický drive, jak to, že nás, sugestibilní diváky, jako snaživé ovce nažene, kam potřebuje, a jako bonus vzbudí mrazivě vlezlý pocit, že něco takového se kdykoli a komukoli nějak takhle mohlo opravdu klidně stát.
Hon je sedmý Vinterbergův opus, malý velký film (natočený za nějakých dvacet milionů dánských korun – nekupte to za ty peníze!) o tom, jak snadno se můžete stát živým terčem, přijít o všechno, na čem vám záleží, a nakonec bojovat o holý život, protože vlastně nic jiného už ani nemáte. A také je o tom, jak snadno lze spustit štvanici a jak těžké (neřkuli nemožné) je ji odvolat a zastavit.
Atmosféru, gradované napětí a mezilidské vztahy prostě Vintenberg umí, z idyly dokáže věrohodně přepnout do hysterie, v jednu chvíli je jemný a empatický a vzápětí krutý, agresivní a neodpouštějící. V zásadě chladný a minimalistický feeling jednoduchého a přece tak působivého podobenství o pravdě a lži je plný potlačovaných i explodujících emocí a působivě gradujících mezních situací, v nichž cítíte, že se může stát cokoli fatálního, konečného a neodvolatelného. Tímhle vás zkušený vypravěč o temných a odvrácených zákoutích lidské duše drží pod krkem a vy mu ho celou dobu dobrovolně nastavujete, protože vás to baví a fascinuje – a také víte, že mazaně sem tam povolí, ale právě jen tak, abyste se dokázali nadechnout před další náloží.
Nikdy by ovšem tohle všechno nedokázal, kdyby ho v jeho soustředěném úsilí maximálně nepodporoval skvělý casting, v čele s dánskou hvězdou s taneční minulostí Madsem Mikkelsenem (krvavé slzy ronící ústřední záporák z bondovky Casino Royal), jenž učinil z Honu film jednoho herce, což je subtilní vyjádření toho, že si tenhle snímek prostě bez zábran usápl pro sebe. Jeho sevřený výkon má kredibilní a robustní parametry takového kalibru, že se vedle něj vlastně už ani nikdo jiný pořádně nevejde. A udělal dobře, že o sobě dává takto vědět, protože na to má, protože to dá a svojí charismatickou těžkotonážní aurou válcuje všechno, co mu stojí v cestě (včetně místního vánočně a zároveň nepřátelsky naladěného kostela).
Fiktivní oběť a vylhaný viník, stojící zpočátku ostře proti sobě, jako by se postupně sbližovali tak, že nakonec oba působí jako nedobrovolné živé terče „nevinné“ lži, jež změnila poklidně hnípající vesnici v zavilou smečku. Subtilní Annika Wedderkoppová ji už nedokáže vzít zpátky a atleticky disponovaný Mads Mikkelsen ji sám už nezvládá pořádně unést a odrážet, jestliže mu někdo nepřijde včas (či spíše v poslední chvíli) na pomoc. Kolektivní nenávist paranoicky vybuzené vesnice (která je přesvědčena, že má proč nenávidět, a ví, čím zabíjet) je hustá, všudypřítomná a rdousivá a Lucasova bezmocnost tak osamělá a zranitelná - jako zvíře zahnané do kouta. Jenomže v takové chvíli, kdy nemá kudy a kam utéci a poslední, co může ztratit, je život, nezřídka pochopí, že jediná možnost, která mu zbývá, je zaútočit…
Thomas Vinterberg i Mads Mikkelsen v loňském roce v Cannes se sugestivním a oslovujícím Honem, jenž rezignuje na úlevná klišé a laciné happy endy, právem zabodovali. A jejich opus sklidil zasloužený aplaus i na karlovarském filmovém festivalu, takže Cinemart (který u nás Vinterberga již tradičně uvádí do kin) nezaváhal a načasoval jeho českou distribuční premiéru na počátek nového kalendářního roku. Jako příslib, že by to mohl být rok filmově požehnaný, úrodný a oslovující. Jako silnou a zneklidňující komorní etudu, které nelze pouze lhostejně přihlížet, ale která vás přinutí prožívat. O mnoho víc ostatně film ani nabídnout nemůže.
JAGTEN/HON. Dánsko 2012, 111 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Thomas Vinterberg. Scénář: Thomas Vinterberg, Tobias Lindholm. Kamera: Charlotte Brus Christensenová. Hudba: Nikolaj Egelund. Hrají: Mads Mikkelsen (Lucas), Thomas Bo Larsen (Theo), Annika Wedderkoppová (Klara), Lasse Fogelstrøm (Marcus), Susse Woldová (Grethe), Anne Louise Hassingová (Agnes). V kinech od 10. ledna 2013.
