Když se řekne Karibik, šedesátá léta, rum a Johnny Depp, každý filmový fanoušek vykřikne: „To nemá chybu“. Jenže, když pak vychází z kina, namísto „bomba!“ prohlásí jen „hm, docela dobrý“ a tím to skončí. Bohužel, je tomu tak, snímek Rumový deník, vytrucovaná Deppeho realizace stejnojmenné knihy Huntera S. Thompsona, se řadí mezi ty slušné filmové počiny, kterým ovšem něco schází - to něco, co z dobrého filmu, dělá film výborný, to podstatné něco, co je tak těžké pojmenovat, ale bez něhož se skvostný biják neobejde.
Rumový deník, srdeční záležitost Johnnyho Deppa
V případě Rumového deníku jsou za oním neexistujícím schovány s největší pravděpodobností dvě položky – scénář a režie. Pod obojím je podepsán jeden člověk, Bruce Robinson. Vytáhnout z literární Thompsonovy předlohy dramatickou látku, která by byla nosnou osou pro napínavý filmový příběh, moc nešlo. Ne nadarmo se v názvu vyskytuje slovo deník. Jedná se totiž o sled různých epizod a příhod, které na jednu stranu zachycují atmosféru šedesátých let, kdy se plnými doušky pil zničující koktejl umíchaný z alkoholu, drog, pocitů nutnosti svobody, lásky, to vše protřepáno politickou angažovaností. Na straně druhé popisují hledání životního postoje začínajícího a nevyhraněného žurnalisty, který tápe, chybuje a více kouká, než jedná.
Pochopitelně, že absence dramatické linky neznamená, že by nemohl vzniknout vynikající film. Ve filmové historii se již mnohokrát objevilo skvělé dílo, které bylo založeno na vhodném poskládání jednotlivých situací. V takovém případě si však hlavní slovo vymínila režie, u níž určující roli hrála atmosféra, rytmus vyprávění a gradující skladba, jejíž pointou byl následný celek.
Robinsonova režie sice zdařile zachycuje atmosféru, ale spíše Portorika než doby. Citelně jí ale chybí rytmus, gradace i pointa celku. Nedostatek dramatičnosti párkrát nahradí vtipné scény, ale bohužel tak, jak znenadání přijdou i rychle zmizí, aby se další objevila až trestuhodně pozdě. Dramatický spár nezasekne ani love story, která filmem probleskuje jako dekorativní výšivka, chvílemi se vynoří na povrch a vzápětí mizí, aniž by však skrytá nabírala na síle.
To, že si Johnny Depp film vlastně vytrucoval, neboť o jeho realizaci usiloval skoro deset let a nakonec ho i sám produkoval, je sice chvályhodné, ale dá se říct, že paradoxně Depp v hlavní roli snímku vlastně škodí. Ne, že by byl špatný, naopak, předvádí zde jeden ze svých nejlepších „civilních“ výkonů. Ale, i když vypadá fakt překrásně, evidentně 22 mu není. A tak namísto nezkušeného mladíka z literární předlohy, přijíždí do filmového Portorika pohledný, zralý muž, který má jistě už něco za sebou. Jeho hledání a přehmaty pak na diváka nutně působí spíše jako nezájem a apatie, zapříčiněná asi přemírou pití a nastupující deziluzí z již prožitého než tápání mladého člověka na startu.
A tak nelze než konstatovat, že očekávaný velký filmový zážitek se sice nekoná, ale nakonec díky své ideové a řemeslné poctivosti špatný film to rozhodně není. „Hm, nakonec, docela dobrý.“
Hunter S.Thompson (1937 - 2005) - americký spisovatel a novinář. Stal se vůdčí postavou neoficiální, undergroundové kultury sedmdesátých let. Divoké drogové eskapády, politické názory a neustálé zpochybňování autorit z něj učinily hrdinu pro generace mladých rebelů po celém světě. Byl kulturní ikonou, ale zničil své tělo. Komplikovaně zlomená noha, mnoho jizev a dvě operace kyčlí mu před koncem života působily takové bolesti, že už je nechtěl déle snášet. Poslední večer strávil v útulném prostředí svého domu v Coloradu, v kruhu své rodiny. Pozval je, aby se rozloučil, ale jen on věděl, že dnes naposled… Bylo 20. února 2005.