Hradec Králové - Po nultém dnu a takzvaném „večírku pro nedočkavé“, se kterým si pořádně pohrálo počasí a neustávající déšť, odstartoval ve středu prvním oficiálním dnem hudební festival Rock for People. Areál hradeckého letiště se zaplnil několika desítkami tisíc lidí lačných hudebních zážitků. A především fanoušci britských Prodigy si museli během jejich divokého vystoupení přijít na své.
Pesimistické předpovědi se nenaplnily. Průtrž mračen, která hodně znepříjemnila nultý den Rock for People, se naštěstí neopakovala a nad Hradcem vysvitlo ve středu slunce. Život návštěvníkům sice znepříjemňovaly blátivé louže roztroušené po areálu, které ještě nestačily vyschnout, a po hradeckém letišti se tak procházela pěkné řádka lidí ve fešných i pracovních gumákách, koncerty ale v ohrožení nebyly.
První headlineři vzhledem k dramaturgii „vycházející vstříc českému posluchači“ přicházeli na řadu už kolmé páté odpolední. Ti méně šťastní z nás, kteří se nemohli do lůna festivalu vydat už po obědě, tím pádem o řadu kapel přišli. Osobně jsem si tak jako první hudební produkci na Rock for People užil až přídavek Two Door Cinema Club, kteří hráli na jedné ze dvou hlavních stagí od sedmi hodin. A už už abych spěchal na druhou scénu, kde od osmi začínali Franz Ferdinand.
Ze scény na scénu
Naprostá většina lidí následovala mé kroky, jelikož program na ostatních scénách prakticky po celou dobu festivalu za mnoho nestojí, a tak celý večer probíhal v duchu přesunování mezi dvěma hlavními pódii. (A nečekám, že by se na tom mělo pro následující dny něco změnit. Bohužel.)
Franz Ferdinand tak přišli na řadu ještě za jasného denního světla. To koncertu nikdy moc nepřidá a dovolil bych si tipnout, že Franz Ferdinand si jako hvězdy evropského formátu za dne už dlouhou nezahráli. Nicméně si kapela s nastalou situací velmi dobře poradila. Pozitivně naladěné publikum si koncert očividně užívalo a dobře se zřejmě bavila i kapela na pódiu, takže po hodině odcházeli všichni spokojeni.
Následoval další přesun zpět na o poznání podmáčenější Staropramen stage, kde svým tanečním pop-hopem bavila přítomné čím dál tím větší hvězda jménem Example. Jenže to už se blížil vrchol večera - a pro mě osobně asi i celého festivalu - Prodigy. Ještě před koncem jsem tak Exampla opustil a jal se vybojovat si místo pěkně vpředu na Prodigy.
Kdo si počká…
Na rozdíl od ostatních koncertů se na Prodigy začal shlukovat dav fanoušků už dobrou půl hodinku před začátkem. Nadšené očekávání příchodu hlavních hvězd večera bylo cítit ve vzduchu a příjemné napětí v příslibu věcí budoucích se šířilo mezi postávajícími. Publikum se ochotně vlnilo do rytmu hudby, která se mezitím linula z reproduktorů, a každý bedňák upravující něco na pódiu vyvolal apluas davu, který to pokládal za naději na brzký začátek.
Jenže čas ubýhal, od avizovaného startu koncertu už uběhlo pěkných pár minut a Prodigy pořád nikde. Dobrá nálada postupně vyprchávala. Lidé, z nichž někteří tou dobou čekali už přes padesát minut, se tvářili čím dál tím více znuděněji a naštvaně. Začal se ozývat pískot. Když zpoždění nakynulo na padesát minut, směrem ke scéně začali létat první předměty demonstrující rostoucí frustraci davu. Zdálo se, že organizátoři asi už losují slámku, kdo bude muset dát svůj život všanc a oznámí, že Prodigy se v Hradci už neukáží.
Jenže v tom vtrhla tahle legendární britská parta na pódium a Hradcem se začaly rozléhat ovace. V tu chvíli jsem byl skálopevně přesvědčen, že kapela promeškala ten pravý čas, kdy se objevit na scéně. Místo skvěle naladěného a rozatančeného publika měla před sebou tisíce znuděných nebo rozladěných lidí. Více mýlit jsem se ale snad nemohl. Zhruba před měsícem jsem byl na koncertě Justice, další z velkých postav taneční hudby, jejichž vystoupení jsou široce proslulá svou energičností. Jenže to, co se dělo ma pódiu a hlavně v kotli pod ním, bylo ve srovnání se středečním koncertem Prodigy čajem o páté.
Pekelná show
Jen co zazněly první tóny a rozblikal se rudý stroboskop, bylo jasné, že tohle bude pořádná jízda. Prodigy okamžitě rozpoutali ďábelsky šílenou show. Po scéně se rozlévaly nekonečné proudy energie extravangantních MCs Keitha Flinta a Maxima. Ti zpěvem i démonickými pohledy zhypnotizovali publikum. Hardcorové kytarové riffy, hutná agresivní basa a známé melodie podpořené epileptickou světelnou hrou rozpoutaly v kotli hotové šílenství. Ještě dobrých třicet metrů od zábran oddělujících kapelu od fanoušků skákali lidé zběsile jeden přes druhého, hlava nehlava, loket neloket.
Největší davovou hysterii spustily hity z dnes uz takřka klasického alba The Fat of Land a posledního studiové počinu Invaders Must Die. Prodigy mají daleko k představě veselé a optimistické taneční hudby, jakou předvedl chvíli před nimi Example na vedlejší stagi. Prodigy se více blíží náladě kytarového hardcoru notně opepřeného o taneční basu a beaty. K tomu si připočtěte dábelský image kapely a je jasné, že v Hradci se zmítali fanoušci v záplavách divoké energie. Nikoliv bláhově optimistické, o to ale intenzivnější. Občas jsem nedokázal než zírat na dav, ve kterém se nacházela i řada od pohledu jemných dívek, kterak se se začátkem skladby rozestupuje, aby se pak mohl s nástupem bicích vrhnout proti sobě ke zběsilému tanci.
Když se po hodině odpouroučeli Prodigy z pódia, myslím, že většina lidí - alespoň těch z předních řad - byla tak vyčerpaná, že by kapele i odpustila, kdyby se už zpátky nevrátila. Jenže Prodigy se nechali vytlestkat a lidé nabití endorfiny ze sebe vymáčkli poslední zbytky sil i pro přídavek.
Tata Bojs a ten zbytek
Kdo chtěl, mohl se po Prodigy vydat na české Tata Bojs. Osobně si dokážu představit lepší afterparty, ale proti gustu žádný dišputát. Poté, co se hlavní scény uložily ke spánku, přesunul se konečně život i na menší stage, které byly zasvěceny především dýdžejům. Velmi solidní dav se seběhl hlavně na slovenského drum'n'bassového DJ B-Complexe, který se snažil bavit přítomné ještě po třetí ráno.
