„Má cenu připomínat si i věci nepěkné a zabývat se jimi,“ je přesvědčen autor Knihy roku 2013 Jiří Padevět. Absolutním vítězem se stal jeho Průvodce protektorátní Prahou, též nejlepší zástupce literatury faktu. Na koho si ceny Magnesia Litera posvítily v celkem devíti kategoriích, jste mohli sledovat na ČT art.
Nejpozorovanější událostí Magnesie Litery (kromě Knihy roku) je Litera za prózu - z šestice nominovaných vyhrála nakonec ve třináctém ročníku Skutečná událost (Argo). Jednoduchý, ale působivý příběh o okamžiku, kdy se člověk rozhodne konečně jednat. Hlavního hrdinu, padesátníka uvláčeného kancelářskou prací, k němu popostrčí žena a také zájem o historii RAF, západoněmecké levicové teroristické organizace. Podle porotců Emil Hakl v knize zachycuje „motivy celospolečenské frustrace“, ale autor sám říká: Jaká naštvanost v naší rohlíkové republice? Ocenění pro něj bylo překvapením, ovšem ne novinkou - jednu Literu už doma má, za román O rodičích a dětech.
Mezi autory prozaických děl tedy nakonec neuspěl nikdo ze spisovatelské rodiny Němcových, přestože měla statisticky největší pravděpodobnost úspěchu - nominován totiž byl jak otec Ludvík Němec (za svůj literární návrat Láska na cizím hrobě), tak syn Jan Němec (za románovou prvotinu Dějiny světla, beletrizovaný životopis Františka Drtikola). Kromě vítězného Hakla jim konkurovali ještě Ivan Binar (Jen šmouha na nebi), Jaroslav Rudiš (Národní třída) a Anna Zonová (Lorenz, zrady).
Nejlepším příspěvkem do literatury faktu v roce 2013 byl Průvodce protektorátní Prahou (Academia) a to je fakt potvrzený odbornou porotou. Osmisetstránková publikace se při procházce hlavním městem pronese, ale stojí za tu námahu.
„Byla to doba, kdy měl český národ možnost zachovat se jak statečně, tak zbaběle, a odehrály se v ní velice silné příběhy,“ uvedl k protektorátu autor Jiří Padevět a při přebírání ceny hned jeden takový zmínil. „Dnes by se Jozef Gabčík dožil 102 let, asi by měl radost,“ vzpomněl na jednoho ze strůjců atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Padevět historik není, je ale prý nadšencem a nadšení pro dějiny jej neopouští. „Pokud to dobře dopadne, bude ještě Praha stalinistická 1948 až 1955,“ prozradil, že dalšího průvodce už chystá.
- Jeho topografie Prahy okupované nacisty byla označena také za Knihu roku. Získat tento titul se dílu, které není beletrií ani poezií, naposledy povedlo při udělení cen za rok 2005. Tehdy zvítězil soubor fotografií českých měst a české krajiny Jana Raicha.
Nejen pro chůzi po Praze, ale i pro Chůzi po dunách (fra) má Litera tip - stejnojmennou sbírku Kateřiny Rudčenkové. Vrstevnatou poezií podle vyjádření poroty jen potvrzuje, že patří k nejvýraznějším básnickým hlasům.
Děti podle Magnesie Litery neprohloupí, pokud si koupí „první českou hlavopedii“ básníka Ondřeje Buddeuse a výtvarníka Davida Böhma. První Hlavu v hlavě (Labyrint) psal, druhý ilustroval. Cenu mají oba za nejlepší knihu pro děti a mládež, podle hodnocení poroty jde ale o dílo „pro čtenáře od 9 do 99 let“.
V nominacích na nejlepší překlad se sešla díla autorů ze zemí, jejichž literatura v češtině rozhodně masově nevychází - Maďarska, Číny a Kolumbie. Cena putuje k Robertu Svobodovi za české zpostředkování objemného maďarského románu Harmonia caelestis (Host). „Děkuju všem, kteří mě naučili základní pracovní prostředek, to jest český jazyk. Velkou zásluhu má ale především autor originálu Péter Esterházy,“ připomněl Svoboda.
Za literární naději byl označen Jan Trachta, chirurg, který své zážitky z práce Lékaře bez hranic zapsal do útlé, ale podle poroty oslovující knížky, jež daleko předstihuje průměrné „příběhy z lékařského prostředí“. Dílko Tichý dech, díky němuž se Trachta stal objevem roku, vydalo nakladatelství Paseka.
Na Paseku naložila porota i Literu za nakladatelský čin. Vysloužila si ji za úctyhodný a v loňském roce dokonaný počin - Velké dějiny zemí Koruny české. Devatenáctisvazkové a pětadvacetikilové vydání představuje podle Magnesie Litery velkorysý a obsáhlý vydavatelský projekt srovnatelný s Ottovým slovníkem naučným.
V hlasování čtenářů padl nejčastěji název povídkové sbírky Po strništi bos, v níž Zdeněk Svěrák vzpomíná především na dobu, kdy byl sedmiletý kluk. Psát ji začal před jedenácti lety, původně jako scénář k filmu, jehož děj měl předcházet Obecné škole. Režie se měl opět ujmout Jan Svěrák. Do čtenářské přízně cen Magnesia Litera se jeho otec dostal už potřetí (ocenění získal také za knihy Jaké je to asi v čudu z roku 2003 a Nové povídky z roku 2011).
