Helsinki - V klenotu klasického repertoáru, baletu Labutí jezero, se v helsinské Finské národní opeře představila první sólistka baletu Národního divadla Nikola Márová. Ztvárnění dvojrole Odetty/Odylie v choreografii Kenneta Greveho pro ni nebylo novinkou - finský choreograf toto dílo nastudoval minulou sezonu i s pražským souborem, kde Márová ztvárnila hlavní roli. Za jiné nastudování, ve Státní opeře Praha v roce 2008, obdržela tanečnice za svůj výkon v Čajkovského baletu Thálii. Pražské publikum může Márovou v současnosti vídat na scéně ND i Státní opery například v baletech Labutí jezero, Louskáček nebo Popelka.
„Možnost vystoupit v Helsinkách mi Kennet Greve (působící jako umělecký ředitel finského baletu) nabídl už před pražskou premiérou, protože se chystal představení nastudovat se svým souborem. Chtěl pozvat mne a Michala Štípu jako pár, z toho ale začátkem sezony z finančních důvodů sešlo. Před říjnovou premiérou se jim ale zranila sólistka, která měla tančit druhou premiéru, takže mě požádali, jestli mohu přijet,“ vysvětluje Nikola Márová. Jejím tanečním partnerem byl první sólista Královského dánského baletu Andrew Bowman.
Tanečnice odjela v říjnu do Helsinek na pět dní zkoušet s novým partnerem. Ten ale musel na poslední chvíli zaskočit za zraněného kolegu a tančit i se sólistkou z prvního obsazení, na důkladné nazkoušení tedy nebyl čas. Protože ale Márová přijela do Finska nemocná, mohla si alespoň rozvrhnout vlastní trénink i se vyléčit.
Před samotným představením zbyly na zkoušky pouhé dva dny. Pro zkušené tanečníky nepředstavuje zásadní problém ztančit se po několika zkouškách, i když spolu pracují poprvé. „Naši práci komplikovala ještě další okolnost, Andrew byl krátce po vážné operaci kolene a musel tomu přizpůsobit některé prvky,“ vzpomíná Márová. „Navíc je vzrůstem menší než Michal Štípa, se kterým jsem zvyklá tančit nejen Labutí jezero, ale i další tituly, a rychle si zvyknout na jinou výšku partnera není jednoduché. A měl naučenou trochu jinou techniku partneřiny, což vychází z různých druhů baletních škol, které jako tanečníci v určitých regionech studujeme. Snažila jsem se především přizpůsobit jeho návykům a představení jsme nakonec bezpečně zvládli,“ dodává tanečnice.
Choreografie byla až na drobnosti stejná jako v Praze, ale s větším počtem tanečníků. Finská opera má oproti pražskému Národnímu divadlu mnohem větší jeviště. „Nejprve jsem se toho spíš lekla, ve velkém prostoru je potřeba daleko víc síly, na druhou stranu je to možnost si pohyb užít na maximum, skutečně využít všechny možnosti choreografie a nemyslet na omezení,“ říká Márová.
Finské a obecně severské publikum je chladnější, sám choreograf na to hosty předem upozorňoval. Závěrečný potlesk byl ale dlouhý a vřelý. Podobnou zkušenost před časem měli pražští tanečníci na finském festivalu Imatra Ballet Gala. Finské publikum se vyznačuje vysokou kulturou a tanec je považován za umění rovnocenné ostatním múzám. Média mu věnují velkou pozornost, recenze na premiéru Labutího jezera vyšly podle Márové v tisku do tří dnů.
Kromě říjnové premiéry tančila Márová i v listopadové repríze. V letošní sezoně se Labutí jezero v Helsinkách dalších repríz už nedočká, šéf finského baletu ale Márové přislíbil hostování pro příští sezonu - tentokrát i s jejím stálým partnerem Michalem Štípou.
