V Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích je k vidění výstava Zbožní zítřka: Umění vidět. Pod trochu tajemným názvem skrývá velice vzrušující pohled na české výtvarné umění spojené společným jmenovatelem – duchovnem a jeho hledáním. A také nalézáním.
K názvu výstavy „Zbožní zítřka“ se kurátorka Dana Veselská nechala inspirovat citátem rakouského kněze a teologa Karla Rahnera, který v roce 1965 napsal: „Zbožný zítřka bude mystikem, někým, kdo něco zakusil, nebo nebude vůbec,“ a v tomto smyslu také koncipovala celou expozici.
Zastoupeni jsou v ní mystici, přesněji tvůrci, kteří se nějakým způsobem snaží přenést ono zakusené „mystické“ na plátno či papír, ale také autoři medijní tvorby (tedy tvorby především spiritistických médií), kteří onou vizí přímo žijí. K vidění jsou též díla ezoteriků, hledajících pravdy skryté běžnému pohledu a předávajících je podobně skrytě pouze těm povolaným. A nechybí ani automatici, kreslící s naprostým vypnutím racia, nebo jak se někdy bagatelizuje „pravou hemisférou“, tedy tak, jak se o to (ovšem především v poezii) pokoušeli surrealisté.
Aktuální litoměřická výstava je úctyhodná pokusem představit najednou díla jak profesionálů, tak tvůrců-laiků, přičemž jediným kritériem byla kvalita „vidění“. Jak píše autorka koncepce výstavy Dana Veselská v katalogu, „styčných bodů mezi tvorbou školených a laických umělců obecně není mnoho. Jednou ze spojnic je však právě hluboký duchovní prožitek a jeho vizualizovaný kresebný záznam, který spojuje díla českých výtvarných umělců, mystiků a ezoteriků první poloviny dvacátého století, s pracemi neprofesionálních autorů druhé poloviny dvacátého století.“
Expozice představuje přes čtyřicet výtvarníků z různých generací. Nejstarší z nich – Anna Hackel – se narodila v roce 1864, nejmladší Martin Mainer v roce 1959, dělí je tedy téměř sto let. Lze tedy sledovat, jak se vyvíjela tvorba představovaných umělců, jejich pohled na „duchovno“, a také, jak jej přenášeli do svých děl – protože zvláště „profesionálové“ se nějakému vlivu stávajících tendencí či směrů prostě nemohli vyhnout.
„Profesionální“ hledání vnitřního světla
Byl by přitom omyl automaticky předpokládat, že starší díla budou nutně „tradičnější“ a novější naopak „modernější“, najdeme zde řadu důkazů o pravém opaku. Názorný příklad nabízí například Váchalův barevný dřevoryt Pláň astrální z roku 1913. Váchal v tomto výrazně abstraktním díle zaplňuje plochu disparátními tvary, dřevoryt je naprosto mimo čas a s trochou nadsázky bychom jej klidně mohli najít v expozici abstraktního expresionismu.
V souvislosti s Váchalem, ale také Janem Konůpkem, Františkem Koblihou, Janem Zrzavým a Rudolfem Adámkem, kteří jsou v Litoměřicích vystaveni, je nutno zmínit umělecké sdružení Sursum, jež mělo sice krátké trvání (jen v letech 1910 až 1912), nicméně jeho členy, druhou generaci symbolistů, sdružovaly snahy o zachycení stavů duše a obecně niterných oblastí, zároveň byli silně ovlivněni teozofií, okultismem a magií.
Stejně tak jsou zcela nadčasové – a to jak formálně, tak myšlenkově – dřevoryty Františka Kupky z grafického alba Čtyři příběhy bílé a černé z roku 1926. Na druhé straně olej Olgy Vyleťalové Údolí neklidu, malovaný před rokem 1975, mluví zcela tradiční řečí – ovšem velké vejce vznášející se v prostoru jasně odkazuje na kosmické vejce, fenomén, který najdeme snad ve všech mytologiích či kosmologiích, kde, zjednodušeně řečeno, symbolizuje počátek světa, z něhož se pak vše vylíhne. Tento motiv vidíme na výstavě ještě jednou, Rudolf Němec své Kosmické vejce z roku 1979 ovšem pojal daleko niterněji, nechává nás nahlédnout do jeho opalizujícího, chvějivého jádra.
Dalšími jasnými „profesionály“ jsou Dalibor Chatrný, Jiří Kornatovský či Karel Malich, jehož pastely ze sedmdesátých a osmdesátých let prozrazují autorovo hledání ideálního vyjádření. „Za stolem, za bdění, za plného světla, viděl jsem jenom to vnitřní světlo. Říkám tomu tak proto, že jsem to viděl v sobě, že to byl pohled do těla…“ zmínil Malich v rozhovoru s básníkem a esejistou Miloslavem Topinkou z roku 1979.
Dvěma krajinami je zastoupen Jan Zrzavý, jehož zařazení na výstavu není velkým překvapením, na rozdíl od pěti menších olejů Františka Drtikola, jenž je znám především jako fotograf. Celoživotně se ovšem zabýval duchovními praktikami, jógou, buddhismem, údajně prožil nirvánu. Devět medijních pastelů manželů Evy a Jana Švankmajerových je pro změnu překvapivých tím, že zcela postrádají obligátní surrealistické výrazivo.
Malíř Wenzel Hablik do svých až psychedelických vizí zakomponoval jakási snová města. Však se také o něm mluví jako o představiteli krystalické architektury, již později rozvíjel v návrzích vizionářských staveb – k realizacím ovšem nedošlo. Zajímavá je též tvorba malířky, ale i textilní návrhářky Hildy Pollak-Karlín. Jeden z jejích vystavených akvarelů (Expression 2) vznikl pro budovu Goetheana, již ve švýcarském Dornachu zbudoval zakladatel antroposofie, ale také eurytmie Rudolf Steiner. Vliv jeho nauk bychom našli u řady vystavovaných umělců.
Co Čech, to spiritista
O „neprofesionálech“ píše kurátorka Dana Veselská v katalogu: „Pro neškolené tvůrce vlastní autentický výtvarný projev mnohdy znamenal vítaný únik před těžkým osobním údělem či deformující životní zkušeností, často však zároveň reprezentoval jejich hluboké duchovní zapojení.“ Přičemž spiritismus měl u nás, zvláště před první světovou válkou a v meziválečném období, úrodnou půdu. Někteří podle kurátorky takový typ tvorby nepovažují ani tak za projev spirituality, jako ho spíše vysvětlují údajným sklonem Čechů, Moravanů a Slezanů k sektářství.
Z vystavených umělců je zřejmě nejznámější Anna Zemánková. Ve svých medijních kresbách často pracovala s rostlinnými motivy, jež ovšem skládala do fantazijních kompozic. I na její tvorbu lze vztáhnout slova Dany Veselské:
„Mnozí mediumici, ačkoliv hluboce věřící, zaznamenávají s upřímností a pokorou své vize nepozemské fauny, flóry či architektury a jejich záznamy vyhlížejí mnohdy autentičtěji než výstupy vědecké ilustrace. Rozsáhlé soubory medijních kreseb výjimečných neškolených tvůrců obsahují jedinečné, neopakovatelné záznamy komunikací jejich autorů s jinými světy.“
Švýcarský psychiatr a zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung, který definoval medijní tvorbu jako „ideogramy nevědomých obsahů“ s tím, že jejich tvůrce může opravdu vytvářet složité obrazy, o jejichž skutečném obsahu nemá ani tušení, zatímco během procesu tvorby se tyto obrazy „vyvíjí takříkajíc samy ze sebe, a to často dokonce i v rozporu s vědomým záměrem“. Zkrátka, jako kdyby tvůrcům něco či někdo neznámý vedl ruku. Výsledky jsou ovšem často fascinující, nejen svou naprosto nespoutanou fantazií, ale také hloubkou.
Například Cecilie Marková, též zastoupená na výstavě, dokonce hovořila o tom, že dílo nemaluje sama, ale ruku jí vede neznámý mistr. Často upozorňovala na to, že se nejedná o její malbu: „Je to mé jen částečně, i když všechny mé práce a láska je v malování. Je to můj život.“ Ještě jako mladá přišla o manžela, tvorba, kdy často malovala či kreslila fantazijní flóru, jí tak byla i útěchou.
Léčitel Karel Kožíšek tvořil automatické kresby, jež sloužily jako diagnózy na dálku, přičemž experimenty na přelomu osmdesátých a devadesátých let prokázaly, že „u pacientů nakreslených ve ‚spirále smrti‘ byl přesný více než z devadesáti procent“. Na výstavě je k vidění jedna z těchto diagnóz, Kresba astrálního těla (čistá a vyrovnaná).
U některých vystavených autorů medijních kreseb neznáme více než jejich tvorbu, platí to například pro Bratra J. J., Monogramistu LR či „Železničáře“. Výstavu Zbožní zítřka: Umění vidět je možné zhlédnout až do 24. září, připraveny jsou i komentované prohlídky.
