Vladimír Brož alias Vladimir 518 je jedním z Penerů strýčka Homeboye, zkoumal městské „kmeny“, napsal knihu o architektuře a nedávno se také vydal na pěší antipouť podél dálnice D1. Jako host Interview ČT24 přiznal, že jako čtyřicátník se cítí víc v klidu a rád by, aby od agresivity vůči svému okolí dokázalo upustit i lidstvo.
Odplouvá ze mě testosteron, říká Vladimir 518. Lidstvo ale považuje za příliš agresivní
Vladimir 518 hostem Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Vladimir 518 se řadí k průkopníkům českého hip hopu, ale neomezuje se jím. Otec mu prý v dětství představil šíři hudby od Bacha po Pink Floyd a i v dospělosti poslouchá kdeco. „Muzika mnou proudí neustále ze všech stran,“ přiznává. „Máme nadosah kartotéku veškeré možné hudby, to mě odmalička fascinovalo.“
Stejně důležité je pro něj ale vnímat i svět vizuální. Ostatně je komiksovým kreslířem, výtvarníkem a letos na jaře připravil rozsáhlou publikaci o architektuře, která v Československu vznikla od sklonku padesátých let do sametové revoluce.
Šťastně na okraji
Od konce října tuzemská kina rekapitulují nejen jeho hiphopovou historii. Dokument Štěpána Vodrážky PSH Nekonečný příběh se ohlíží za skupinou Peneři strýčka Homeboye, která prošlapávala cestu hip hopu v Česku. Nástup dalších generací tuzemských raperů Vladimira 518 neznervózňuje.
„Šťastně jsme se odsunuli na okraj,“ říká, „kde nás absolutně nestresuje, jak někomu připadáme, jestli zapadáme nebo nezapadáme. Nebo že jsme mladí, nebo staří. To se vždycky podle mě stane kapelám, které neuhnou a vydrží dlouho, že si nakonec založí svůj malý ostrov, který dál putuje časem.“
Stárnutí si užívám
Do klidnější fáze života se prý čtyřiačtyřicetiletý umělec dostává i osobně. „Vlastně si svoje stárnutí hodně užívám. Musím říct, že nikdy jsem se necítil tak dobře, jako se cítím teď,“ prohlásil. Soudí, že vnitřní klid přichází právě s věkem a že díky němu se člověk méně stresuje a méně řeší, jak ho vnímají ostatní.
„Sleduju třeba svého psa, mého blízkého kamaráda, který se jmenuje Elvis, a na něm vidím, jak z něj odplouvá testosteron, jak je najednou víc v klidu. A mně dochází, že to samý se děje se mnou, že nepotřebuju být nějak agresivní nebo konkurenční,“ dodává.
Z dokumentu PSH Nekonečný příběh
Letos se mimo jiné vydal na antipouť, jak ji sám nazval, z Prahy do Brna. Čtrnáct dní šel pěšky podél dálnice D1. „Chtěl jsem se zpoza plotu podívat, jak fungujeme,“ vysvětluje.
„A uvědomil jsem si, že jedna z největších hodnot, které v životě mám, je čas. Mít čas si sednout a dva dny se koukat na řeku a přemýšlet. Anebo k dálnici. Je to vlastně obrovský luxus a ten luxus spočívá v tom, že člověk může právě analyzovat to, co se s ním děje. Vystoupit sám ze sebe, vystoupit klidně z civilizace a dívat se na to zvenku.“
Myslíme si, že všechno slouží jenom nám, říká
Odstup mu potvrdil, že lidstvo se vůči přírodě chová bezohledně. Dálnici D1 vnímá Vladimir 518 jako symbol takového chování. „Prostě si myslíme, že můžeme takhle rozčísnout krajinu vejpůl, že všechno slouží jenom nám. Města fungují jako termitiště, která ovládáme, mezi nimi jsou dopravní linie, kde si vozíme zboží a těla,“ popisuje.
Samozřejmost, s jakou se lidé pasovali na vrchol hierarchie, se mu nelíbí, i když možná nejde takový přístup úplně zastavit. „Chtěl bych v životě udělat něco pro to, aby se lidi jako já nebo možná mnoho dalších vydali jinou cestou, abychom přemýšleli o tom, že by třeba bylo fajn, abychom nedominovali tak strašně agresivně,“ uvítal by.