Praha – Magnesii literu mohl Michal Ajvaz získat už před třemi lety za román Cesta na jih. Porotci se ale vydali opačným směrem a jako nejlepší prózu ocenili Cesty na Sibiř Martina Ryšavého. V jedenáctém ročníku ocenění ovšem Ajvaz jen u nominace nezůstal. Novela Lucemburská zahrada sice nezvítězila mezi prózami, získala ale hlavní cenu pro Knihu roku.
Pařížský profesor filozofie Paul se přehmátne na klávesnici a do vyhledávače omylem zadá nesmyslné slovo okitubis. K jeho překvapení se objeví stránka v umělém, neznámém jazyce. Začíná tak příběh o hledání smyslu a významu jazyka, kořeněný bizarními a strašidelnými dobrodružstvími.
Lucemburskou zahradou Ajvaz navazuje na své předchozí fantaskní prózy. Zatímco ty se často odehrávaly v tajemných zákoutích Prahy, děj jeho poslední novely se přestěhoval do Paříže. Odehrává se ale i v dalších francouzským městech, ve státě New York, v Moskvě nebo na karibském ostrově Saint Lucia.
Ajvaz přiznává, že má rád města a že místa, která v nich objeví, mnohdy udávají tón nového příběhu. Námět k Lucemburské zahradě ho napadl v Paříži. „Vždycky když jsem v nějakém městě, tak se tam snažím najít oblasti, kde se cítím dobře, většinou nebývají totožné s těmi, kam chodí turisté. A připadalo mi, že mezi těmi, které jsem v Paříži našel teď, je napětí a nakonec se tam začal rodit příběh. Určitá významná událost pro hlavní postavu se odehrála právě v Lucemburské zahradě, proto ten název,“ prozradil o vzniku oceněné knihy spisovatel.
Proměna, kterou hrdina novely prošel, byla proměnou pohledu na svět. Zkušenost s ní má, i když možná ne v takové extatické podobě jako Paul, podle Ajvaze každý spisovatel, potažmo umělec, pokud chce něco napsat nebo namalovat. „Člověk najednou zjistí, že není třeba se dívat na svět obyčejným, unaveným pohledem, který moc věci nevnímá, jak se díváme většinou všichni. Svět vypovídá o sobě mnohem víc a říká mnohem zajímavější věci, je jen opravdu třeba se naučit na ten svět dívat,“ domnívá se autor.
U hlavní postavy Lucemburské zahrady tuto proměnu nastartovalo tajemné slovo okitubis. Pasáže knihy, k němuž ho přivedlo, byly psány v neexistujícím jazyce – v yggurštině. „Zajímalo mě, jak by působil text, kde budou promluvy v neznámém jazyce, a přesto nebudou úplně zbaveny významu, protože význam se bude rodit z jakési hry mezi zvukovou stránkou řeči a kontextem,“ vysvětlil Ajvaz.
Nechtěl ale psát jen nějaká nesmyslná slova, a proto onen jazyk vymyslel. Čtenáři, kteří chtějí dialogy v něm rozluštit, najdou v závěru knihy klíč. Ale ani čtenáři, které luštění neláká, o nic podle Ajvaze nepřijdou. Ochuzeni o čtenářský zážitek by ale mohli být ti, kterým Lucemburská zahrada unikla. Když už ne předchozí Ajvazovy knihy, tak hlavní cena Magnesii litery je dobrým doporučením. A jedno přidal i literární teoretik Petr A. Bílek: „Už léta jsem nečetl českou prózu, v níž by mě zajímalo, jak to dopadne.“
