Praha/Ostrava - Colours of Ostrava má mezi fanoušky dobré jméno a patří mezi nejvychvalovanější tuzemské festivaly. Letošní ročník zřejmě nebude výjimkou, opět totiž praská ve švech pod nánosy (ne)hvězdných jmen. Pokud ještě váháte, nabízíme opravdu jen zlomek důvodů, proč se v červenci v Ostravě otočit.
The National
Melancholičtí Američané ve své domovině patří mezi nejvyhledávanější kapely. V tuzemsku je jejich jméno nepříliš známé, přestože mají na kontě už šest desek. Na scénu vstoupili ve velkém až v roce 2005 s třetí nahrávkou Alligator. Truchliví romantici se nahrnuli na velká pódia a dodnes z nich prakticky neslezli. „Texty Matta Berningera, v nichž se pere s vnitřní démonickou nejistotou a přesvědčením, že život vám nemůže nic slíbit, připomínají pozdně noční litanie o ztrátách, stárnutí a zoufalém hledání pevného bodu,“ charakterizoval kapelu samotný festival.
Zaz
Francouzská hudba v Česku moc netáhne. Hranici nelibosti defitivně prolomila veselá a energická Zaz. Se svým „chraplákem“ se nápadně podobá velkým osobnostem francouzského šansonu, bezchybně zazpívá cokoliv a svou osobitou bezprostředností dokáže rozhýbat davy. Zaz si nepotrpí na elektroniku ani modernu, preferuje tradiční jazzové nástroje nebo soulové melodie. Jejím heslem je jednoduchost, a tak na pódium klidně vyleze v plátěných kalhotách. Díky ní se posluchač ocitá na ulici riviéry, kde si užívá svádivého humoru místních. Na Colours se Zaz vrací na přání své i návštěvníků.
John Newman
Tahle mladá tvářička patří mezi hlavní tahouny celého festivalu. Řadí se totiž mezi nejpopulárnější neo soulové hlasy Velké Británie. „Přiznaný hold černošským soulovým i dalším hudebním velikánům proměnil v chytlavou, dechy a smyčci načechranou elegantní taneční popmusic,“ uvádějí Colours. Jeho hit Love Me Again neúnavně točila rádia po celém světě, ačkoliv výjimečně nepatří mezi vítěze hudebních soutěží. Na vrchol se čtyřiadvacetiletý rodák ze Settlu prokousal sám, na pozadí jeho sukcesu se navíc odráží i tklivý životní příběh, na které obecenstvo slyší.
Chet Faker
Oproti pěstěnému Newmanovi působí Chet Faker jako zarostlý křovák. Jeho muzika je však křehká jako zrcadlo, halucinační a návyková. „Někdo mou hudbu kdysi také popsal jako 'jízdu na slonu se sametovým sedlem přes poušť při západu slunce'. Líbo se mně to, ale já raději říkám soul, i když tak docela pravda to také není, protože zároveň miluju techno,“ prohlašuje zpěvák. Na Colours představí svůj debut Built On Glass, který naplňuje význam slova „alternativa“ ve všech směrech.
MØ
Pseudonym dánské elektro popové dámy znamená „panna“, stačí však jediný pohled/poslech a je jasné, že jde o značnou ironii. Má pěkně ostré drápky, a aby ne - nepopírá inspiraci Sonic Youth a vyznává punk všeho druhu. V březnu vydala prvotinu No Mythologies To Follow, na němž se odmítá přizpůsobovat těm, kteří by z ní chtěli mít někoho jiného. „Jsem mixem jemné melancholie a trochu ošklivého fuck-off postoje,“ vzkazuje.
Bastille
Britská indie-rocková senzace si na letošním koncertu v SaSaZu vedla sice dobře, vystoupení ale chyběla chemie. Snad to čtveřice napraví v Ostravě, potenciál na to má: chytlavé svižné kousky se střídají s hymnickými baladami, a to vše navíc evokuje zvuk osmdesátkové hudby. Ve své domovině patří sestava mezi nejoblíbenější indie popaře posledních let - jejich debut Bad Blood jim pomohl k předskakování Muse nebo k účasti na Glastonbury festivalu. Uvidíme, jestli si pro ně vypěstuje slabost také české publikum.
