Praha – Jako člověka, který to, o čem psal, sám prožíval, představil Karel Sabina v úvodu k prvnímu dílu máchovských spisů Karla Hynka Máchu. Sabinův „Úvod povahopisný“ vyšel v roce 1845, devět let po smrti „rozervaného romantika“, jak je básník u mnohých čítankově zapsán. Podle vzpomínek byl panovačný, údajně dosti neskromný, vášnivý a zaujatý. Svět ve své tvorbě často viděl jako marný a beznadějný, ptal se a hledal. Sporné se zdálo také jeho místo v české literatuře – zprvu odmítaný, později vynášený poutník Mácha se narodil 16. listopadu 1810. Zemřel v pouhých šestadvaceti, 6. listopadu 1836.
Mácha vypuštěný, Mácha vynášený, Mácha náš
V Pouti krkonošské (1833-34) vyzývá Mácha čtenáře, aby „pilně“ naslouchali, "neb jak slova jenom vypustíte, nikdy víc mně neporozumíte". Básník, jehož dílo jako by se vymykalo všemu, co bylo v novočeském básnictví před ním a po něm, byl plně pochopen až dvacet let po své smrti Nerudovou a Hálkovou generací.
Z básníka „o ničem“ k básníkovi generací
Lyricko-epickou skladbu Máj kritika dokonce v době vydání prohlásila za nemravnou, za báseň o „ničem“. Historik František Palacký Máchovi vyčítal nedostatečný smysl pro národní ideu, dramatik Josef Kajetán Tyl neslovanskost a nečeskost a Karel Jaromír Erben napsal: „Náš národ se nehádá sám se sebou a s ostatním světem, je duševně zdráv, a proto živ a vesel.“
Přitom Erben patřil spolu s Karlem Sabinou a Boženou Němcovou k zástupcům starší literární generace, kteří přispěli do almanachu Máj (1858), jenž dal jméno májovcům (kromě Hálka a Nerudy se k nim řadí také Karolina Světlá, J. V. Frič nebo Adolf Heyduk). Ti si Máchovu „vzpouru“, i proti konvenčním představám o národní poezii, vzali za svou. Titulní stranou sborníku byla litografie Josefa Farského vytvořená podle vyobrazení Jana Křtitele na hradě Valdštejn, které údajně odpovídalo podobě Karla Hynka Máchy. (O hledání skutečné Máchovy tváře čtěte zde.)
GALERIE
videogallery_000107224
Poté se k Máchovi hlásili básníci 20. století (Holan, Hora, Halas či Nezval), surrealisté ho označovali za básníka snu a podvědomí, další oceňovali jeho romantickou revoltu a touhu po svobodě, přisvojit si ho snažili i komunisté či teoretici křesťanské orientace. Mácha si získal své nezpochybnitelné místo v české literatuře. "Máchova výjimečnost vyvěrala ze schopností génia polemicky vstřebávat inspiraci, která jeho práci obklopovala zblízka, přitom přijímat silné podněty z kultury barokní a zároveň vést dialog se soudobou literaturou evropskou," vysvětluje literární historička Jaroslava Janáčková v publikaci Česká literatura od počátků k dnešku.
Máchovy otazníky
Máchova tvorba je podle ní „trvale znepokojivou otázkou po údělu člověka, básníka a poezie v moderním světě“. K tajemství a nedořešenosti, spojovaných s básníkem, přispěla nemálo i jeho nenadálá smrt – zemřel v šestadvaceti letech, 6. listopadu 1836. V úmrtním listu je jako příčina smrti uveden zápal plic, jestli tomu tak opravdu bylo, není ale docela jasné.
… složitá postava a bylo těžké s ním vyjít. (…) Když si přečtete důkladně Máj, zjistíte, že to není jen píseň lásky, ale také báseň o nicotě, o posmrtném životě, do jisté míry báseň mystická. Cukrkandlový Mácha je jen náš konvenční pohled na Máchu." /Vladimír Křivánek, básník a literární vědec/
„Je možné, že zjistíme, že Mácha nezemřel na zápal plic, ale spíše na střevní katar, čímž se dostáváme k otázce konvenčního modelu. Pokud zemřel na zápal plic, když hasil litoměřické stodoly, tak to byla hrdinná smrt, skutečně romantická. Ale kdyby zemřel na střevní katar, je to smrt velmi nevonná, která bustu romantického básníka bourá,“ uvedl v rozhovoru pro ČT24 literární vědec Vladimír Křivánek.
Pochován byl Mácha v Litoměřicích, shodou ironických okolností v den plánované svatby. Před záborem Litoměřic byly 1. října 1938 jeho ostatky převezeny do Prahy a 7. května 1939 pohřbeny na vyšehradském hřbitově. Jejich slavnostní uložení se v pro Čechy napjaté době stalo jakousi národní manifestací.
1836 - osudový rok
Rok 1836 byl ostatně pro Máchu osudový. Krátce po tom, co v dubnu vydal vlastním nákladem Máj (celkem šest set kusů) a dostudoval práva, se stal advokátním koncipientem v Litoměřicích. 1. října se mu narodil syn Ludvík (zemřel předčasně v červenci 1837), jehož měl s Elenorou „Lori“ Šomkovou, půvabnou, ale prý ne příliš vzdělanou dcerou knihaře, k níž ho vázal milostný vztah plný žárlivosti a konfliktů.
S Lori se seznámil v Kajetánském divadle, kde za studií ochotnicky hrál (a kde mimo jiné také poznal J. K. Tyla). Záznam o jejich vztahu, včetně intimních podrobností, nabízí jeho deníky, podle některých odborníků zbytečně přeceňované. Pasáže o Lori jsou zčásti šifrované, poprvé je roku 1886 dešifroval, avšak nepublikoval Jakub Arbes.
Poutník Mácha
Do deníků si Mácha zapisoval také poznámky z četby (jeho největším čtenářským zážitkem z české literatury prý byly Rukopisy, díla M. Z. Poláka a Jana Kollára, autora básnické skladby Slávy dcera), vlastní básnické náčrtky a poznatky z cest po Čechách i z pěšího putování do Itálie.
Cestování bylo pro Máchu vášní. „Snad odlehlosť, snad vyvýšenost hor na růžovém nebi jest, co budí touhu moji,“ napsal jednou. Denně nachodil až šedesát kilometrů a své cesty zachytil i v kresbách – dochovalo se 115 kreseb a akvarelů „hradů spatřených“.
České hrady měly být také výhradním dějištěm jednoho z chystaných cyklů kratších próz nazvaného Kat, Mácha stačil dokončit jen povídku Křivoklad. Kat měl být zasazen do předhusitských Čech, další cyklus – Obrazy ze života mého –, do něhož patří prózy Marinka a Večer na Bezdězu, do současnosti. Jediný Máchův román Cikáni byl cenzurou zastaven, vyšel až v roce 1857.
Psát začínal Mácha německy. První verše z roku 1829 jsou nadepsány Versuche des Ignaz Mácha (česky vydal Pavel Eisner v roce 1956 jako Okusy Ignaze Máchy). Jako Ignác byl pokřtěn, na Hynka si změnil jméno během studií, jméno Karel si připojil sám podle obrozeneckého zvyku.
Náš Mácha
Tvorba a život Karla Hynka Máchy byly už prozkoumány ze všech možných stran, podle Vladimíra Křivánka sice z hlediska literární historie už k žádným zásadním objevům nejspíše nedojde, objevují se ale stále nové a nové pohledy na Máchův osud a dílo. Důvod, proč se k němu badatelé stále vrací, je zřejmý: „Byl to člověk, kterého pokládáme za našeho současníka. Přesáhl mnohé dobové konvence,“ vysvětlil Křivánek.
se mu jevila hádankovitě, lidský život mu byl vratký, společnost plná překážek pro člověka, který dychtí po volnosti a lásce. Originálnost Máchova básnického projevu je tak intimně vázána na český jazyk, že to hraničí s nepřeložitelností." /Jaroslava Janáčková, Česká literatura od počátků k dnešku/