Praha - Šestadvacátého března 1905, se v obci Jizbice na Náchodsku narodil literární kritik a teoretik Václav Černý. Znám je nejenom svým odborným dílem, zaměřeným zejména na románskou literaturu, ale také svými rozsáhlými paměťmi. Po absolvování lycea ve francouzském Dijonu vystudoval Černý bohemistiku a romanistiku na Karlově univerzitě. V roce 1936 byl jmenován docentem románské literatury v Praze a posléze i mimořádným profesorem na brněnské univerzitě.
„Byla to nesmírně šťastná konstelace, která vznikla po I. svět. válce, kdy Václav Černý byl absolventem studií v Dijonu a už od studií udržoval velice úzký kontakt s evropskou a světovou kulturou. Takže, když potom stanul v katedře srovnávací literatury, byl pro to dokonale připraven. Zároveň byl jeden z posledních velkých kulturních lídrů, které jsme měli,“ zavzpomínal na Černého v rozhovoru pro ČT24 spisovatel Milan Uhde.
„Byl to člověk, který se k přátelům a lidem blízkým choval velice přátelsky. I ke mně, kterého poznal až když spolupracoval s Hostem do domu, se choval jako k dobrému žákovi, vlídně a přátelsky. Samozřejmě, že lidé, kteří ho popudili, se kterými nesouhlasil, nebo mu ublížili, byli terčem jeho tvrdých polemik a nesmlouvavých odpovědí. Nedá se říct, že by snadno odpouštěl,“ upřesnil obraz kritika Uhde.
V období protektorátu se Černý připojil k odboji, za což byl koncem války několik měsíců vězněn. Do vězení, tentokrát komunistického, se kvůli svým postojům dostal znovu v roce 1952.
Už dva roky předtím přitom musel Černý z politických důvodů opustit univerzitu, na které vyučoval dějiny literatury. Na vysokoškolskou půdu se nakrátko vrátil v souvislosti s uvolněním režimu v období Pražského jara. Později se stal jedním ze signatářů Charty 77.
Když Václav Černý v červenci 1987 zemřel, zanechal po sobě kromě rozsáhlého díla literárněhistorického, kritického a esejistického, i rozsáhlé memoáry.
