Gdaňsk - Film o životě Polky Ireny Sendlerové, která za druhé světové války pomohla zachránit z židovského ghetta ve Varšavě přes 2500 dětí, bude mít dnes premiéru v Gdaňsku. Sendlerová (1910-2008) jako sociální pracovnice a členka Rady pro pomoc Židům (Żegota) pomáhala tisícům uvězněných rodin a zorganizovala vynesení židovských dětí a jejich následné umístění do rodin nebo katolických klášterů. Po skončení války upadla v nemilost komunistického režimu, byla vězněna a její rodina byla perzekuována. Žila v ústraní, po roce 1989 se z ní stala národní hrdinka a byla nominována na Nobelovu cenu míru.
„Lady Winton“ hrdinkou nového filmu
„Má blízko k Nicolasi Wintonovi, každý Polák ji vnímá jako národní hrdinku,“ říká zpravodaj ČT v Polsku Miroslav Karas. „Celý život byla velmi skromná, když byla například navržena na Nobelovu cenu, řekla, že ji to nezajímá, že nejdůležitější je pro ni paměť lidí,“ dodává. Řada škol v Polsku nese její jméno.
Film Příběh Ireny Sendlerové je založen na autorizované biografii Matka dětí holocaustu: Příběh Ireny Sendlerové, kterou v roce 2005 napsala Anna Mieszkowská. Snímek režíroval a scénář napsal John Kent Harrison, který se s jejím příběhem seznámil před třemi lety v Polsku, když tu točil pro CBS minisérii o papeži Janu Pavlu II.
4 minuty
Telefonát Miroslava Karase
Sendlerová a Varšavské ghetto
Odbojářská činnost Ireny Sendlerové začala na varšavském magistrátu. Nejprve byla hlavně administrativní: Když Němci zakázali poskytovat sociální pomoc Židům, na úřadě s ostatními zaměstnanci rychle utvořila asi desetičlennou skupinu, která manipulací s archivy a falšováním dokumentů zařídila, že asi tři tisíce židovských rodin dostávalo podporu i nadále.
Po uzavření Varšavského ghetta svoji pomoc Židům rozšířila. Zfalšovala zvláštní propustku vydávanou zdravotnickému personálu, který měl dohlížet na to, aby se epidemie tyfu v ghettu nedostala ven. Pravidelně navštěvovala ghetto a pašovala do něj léky a potraviny. Na znamení solidarity s jeho obyvateli nosila židovskou hvězdu. V této době z něj také začala pašovat děti, zatím jen ty bezprizorní.
Koncem roku 1942 se stala vedoucí dětského oddělení Żegoty. Byla si již jistá tím, že všechny Židy Varšavského ghetta čeká smrt. Obcházela jednotlivé rodiny a využívala své dobré pověsti i dokonalé znalosti jidiš, aby přesvědčila rodiče, aby jí dali své děti a ona se je mohla pokusit zachránit. Ona a její spolupracovníci pašovali děti z ghetta mnoha rozličnými způsoby: Byly (často uspané) prováženy sanitkami v rakvích jako mrtvé oběti tyfu, odváženy ukryté v odpadcích, prováděny kanály a podzemními chodbami, prováděny přes starou soudní budovu nebo – pokud byly menší – přehazovány v dobře vycpaných pytlích přes tři metry vysokou zeď ghetta.
Pro propašované děti hledala úkryty. Jako první začala děti ukrývat v katolických klášterech a sirotčincích, jejichž představené znala, protože s nimi dříve spolupracovala. Postupně, vybavena jejich doporučeními, se obracela na další instituce tohoto typu, a když už ani to nestačilo, přišli na řadu katoličtí kněží, na něž se obracela, aby jí doporučili spolehlivé rodiny ze svých farností. Nacisté trestali ukrývání Židů vyvražděním celé usedlosti: Kdo přijal židovské dítě, riskoval život celé své rodiny, respektive celého osazenstva kláštera či sirotčince (velmi malé děti mohly být někdy ušetřeny, ovšem nebylo to pravidlem a navíc ušetřeny v tomto případě znamená odeslány do koncentračního tábora, kde stejně měly jen minimální naději na přežití). Přesto Sendlerová vždy tvrdila, že ji nikde neodmítli.
Sendlerová také vedla kartotéku obsahující kompletní přehled původních a krycích identit dětí. Papírky se záznamy ukryla v zavařovacích sklenicích a zakopala na zahradě své přítelkyně.
V roce 1943 byla Irena Sendlerová zatčena Gestapem, ale ani přes opakované brutální mučení nic důležitého nevyzradila. Podrobnosti z jejího pobytu ve vězení a výslechů nejsou známy - ona sama detaily o této části svého života nikomu nesdělila, dokonce ani svým nejbližším. Mučení zanechalo na jejím těle trvalé následky. Byla odsouzena k smrti, ale Żegota podplatila dozorce, kteří jí umožnili prchnout a zapsali ji jako popravenou. Po útěku i nadále pokračovala v zachraňování Židů.
Většina z propašovaných dětí se dožila konce války. V roce 2008 žilo ještě asi 700 z nich.
Po druhé světové válce a nástupu komunistického režimu v Polsku se Sendlerová opět stala nežádoucí osobou - důvodem byla její činnost za druhé světové války: jako členka Żegoty a účastnice Varšavského povstání byla příslušnicí komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje. Jeden z jejích synů zemřel po předčasném porodu, který byl důsledkem tvrdého výslechu na služebně Státní policie (1949). Komunistický režim znemožnil jejím dětem studium na vysokých školách.
Sendlerová po válce dál pracovala asi 30 let jako sociální pracovnice ve varšavských sirotčincích a domovech důchodců. V roce 1965 ji Jad Vašem udělil titul Spravedlivá mezi národy, komunistická vláda jí ale nepovolila výjezd do Izraele, kam byla zvána. Svůj strom v Aleji spravedlivých mohla zasadit až v roce 1983. V roce 1991 obdržela čestné občanství Izraele. 10. října 2003 Irena Sendlerová obdržela Řád bílého orla, nejvyšší polské civilní vyznamenání. 11. dubna 2007 se stala rytířkou Řádu úsměvu.
V roce 1999 Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby podrobněji prozkoumaly příběh Ireny Sendlerové. Upoutala je zpráva o ženě, která zachránila 2500 židovských dětí, a původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar (Život v zavařovačce). Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví Irena Sendler Day.
Sendlerová zemřela loni v květnu ve Varšavě ve věku 98 let.
