Nikdy jsem si nemyslel, že to jednou budu muset říct. Já, co chtěl umřít s cigaretou v hubě, jako rebel, stářím. Budu muset přestat, konstatuje v úvodu nového dokumentárního filmu Mých posledních 150 000 cigaret autor Ivo Bystřičan.
Mladý dokumentarista se po patnácti letech rozhodl skoncovat se zlozvykem, který se pomalu, ale jistě začal projevovat na jeho kondici i zdravotním stavu. Přitom si na sebe ušil pořádný bič - svoji odvykací kúru nabídl České televizi jako námět na nový dokumentární film. K úspěchu mu však pomohla především pevná vůle. „Od své poslední cigarety jsem si nezapálil a cítím se mnohem líp,“ říká Ivo Bystřičan.
Vzpomínáte si, kdy jste s kouřením začal?
Bylo mi sedmnáct. Kouřit jsem začal o letních prázdninách na brigádě u zedníků. Už ani nevím proč, chtěl jsem to prostě zkusit. Hned napoprvé mi to strašně moc zachutnalo. Kouřil jsem patnáct let.
Kdy jste začal cítit, že by bylo dobré s tím přestat?
Pořádně jsem si to uvědomil asi před třemi roky. Pořád si říkáte - na to že kouřím, je to dobré a všechno zvládnu. Pak jsem ale začal cítit problémy s dechem, jakékoliv dobíhání pro mě začalo být problém. Kromě toho se objevil ještě delikátnější problém, ale ten nechci předem prozrazovat.
Zkoušel jste s kouřením přestat už dříve, než se vůbec zrodil nápad natočit dokument?
Asi dvakrát.
Proč myslíte, že se Vám to tenkrát nepovedlo?
V obou případech jsem spoléhal na pomůcky – různé náplasti, žvýkačky a podobně. Hledal jsem nějaký vnější element, který mi měl pomoct. Dnes už vím, že tohle pomoci v žádném případě nemůže. Jediné, co opravdu funguje, je vaše vlastní rozhodnutí.
Jakou roli v tom hrálo natáčení? Myslíte si, že bez něj by se Vám nepovedlo vydržet?
Myslím, že povedlo. Kouření mi už vadilo natolik, že bych do toho šel, i kdyby mi Česká televize námět neschválila. Je ale možné, že by to bylo obtížnější v tom, že bych nad sebou neměl takovou veřejnou kontrolu.
Na námět jste přišel Vy sám, anebo jste se někde inspiroval?
Napadlo to přímo mě. K tomu, že opravdu přestanu kouřit, jsem se rozhodl asi rok před natáčením. Jak jsem nad tím přemýšlel a začal o tom číst knihy, tak jsem si to postupně spojoval s tím, jak u nás funguje tabákový průmysl, a jakým způsobem to souvisí s fungováním naší politiky. Celý ten model mě začal dost štvát, a na základě toho jsem potom napsal námět.
„Jde o to, aby lidé začali kouřit co nejdřív. V dospělosti už nezačne skoro nikdo. A protože teenageři nepředpokládají, že jednou budou závislí, a většina z nich na celý život, začínají s cigaretami bez obav. A jejich bezstarostnosti vše nahrává - kouří třetina dospělých kolem nich, cigarety jsou všeobecně dostupné, jejich reálná cena klesá, může se kouřit v hospodách i restauracích, o rizicích se skoro nemluví. To vyvolává dojem, že kouření je normální a v pořádku, a nepředstavuje nebezpečí. Proto tabákové firmy usilují, aby se na současném stavu regulace nic neměnilo, a politici jim v tom vycházejí vstříc téměř unisono. Potřebují naplnit státní pokladnu ze spotřební daně, a navenek kouření prezentují jako symbol svobody. Smrtící závislost přitom žádnou svobodou není.“ - Ivo Bystřičan
Jakým způsobem je dokument natočený? Přibližte budoucím divákům jeho formu.
Jedná se o takzvaný infotainment, který kombinuje několik forem. Kostra filmu vychází z osobního video deníku, kdy s malou kamerou průběžně sleduju sám sebe a proces odvykání. Chtěl jsem pro diváky zaznamenat, co přestávání kouřit znamená, co to obnáší a jak se to může projevit na zevnějšku, ale i vnitřně. Potom je to aktivistická dokumentární komedie, kde se v přestrojení za velkou cigaretu vydávám za našimi politiky a představiteli tabákových firem. Chci je zpovídat z toho, proč sami přispívají k tomu, aby ten systém u nás fungoval tak, jak funguje. Součástí filmu jsou i grafické animace, ve kterých se snažím divákům představit klíčové souvislosti kouření. Mají jim ukázat, že se nejedná o takzvanou individuální věc, že má podstatně širší souvislosti.
Jak už jste zmínil, při natáčení „v terénu“ jste byl oblečený v kostýmu obří cigarety. Když jsem dokument sama zhlédla, přišlo mi, že mnoho respondentů, za kterými jste takto přišel, Vás kvůli kostýmu bralo jako recesistu a nechtěli s Vámi dělat seriózní rozhovor. Proč jste ho tedy měl na sobě? Jaký byl Váš záměr?
Kostým má symbolizovat existenci cigarety ve veřejném prostoru. Domnívám se, a vlastně i ten film z toho vychází, že jsou zde relativně ideální podmínky pro kouření a šíření závislosti na cigaretách. Je vám kolem patnácti let a cigarety vidíte všude kolem. Vůbec vám nepřijde divné začít kouřit. Nejprve si ale nepřipouštíte, že pak nebudete moct přestat. Kostým někteří vzali jako recesi a někteří se dokonce naštvali. Asi se těšili na to, že si udělají vlastní „pí ár“ v televizi a pak zjistili, že je to tak není, a zaskočilo je to.
Někteří, zejména zástupci tabákových firem, s Vámi odmítli mluvit úplně. Myslíte si, že je to tomu dokumentu skutečně na škodu?
Je škoda, že nikdo z nich nebyl ochotný vystoupit před kamerou, i když jsem se o to snažil měsíce. Filmu by to pomohlo tím, že by v něm zazněla jejich argumentace. Neustále slyšíme frázi, že každý je svobodný a může se svobodně rozhodnout, jestli kouřit začne, nebo nezačne, jestli přestane, nebo nepřestane. Jenže takto jednoduché to není. Musíme si uvědomit, že lidi začínají kouřit ve věku, kdy by ještě kouřit neměli, a stát, který to formálně zakazuje, není schopný s tím něco udělat. Od následků pak dává ruce pryč jak tabákový průmysl, tak stát. Myslím si, že pro diváky bude zajímavé vidět, jak u nás tabákový průmysl funguje, a jak jeho zástupci komunikují s lidmi.
Já to cítím tak, že i absence komunikace má určitou vypovídající hodnotu.
To je pravda, i z tohoto důvodu jsme to do filmu dali. Dneska se firmy snaží co nejvíce komunikovat navenek, ale tabákové firmy – a to je opravdu pozoruhodné – se chovají, jako by neexistovaly. Už tím ukazují, že jejich podnikání není tak úplně v pořádku. Kdyby bylo, pak přece nemůže být problém normálně vystoupit na veřejnost před kameru a říct, co si myslím, sdělit ostatním svoje argumenty.
"Vidíme v mnoha zemích Evropy, že důraznější regulace kouření vede k poklesu počtu kuřáků i spotřebě cigaret. Všechno v podstatě spěje k zákazu výroby cigaret coby absurdního produktu, a firmy za sebe raději nechávají mluvit politiky.
Strategií tabákových firem je dnes přesun do zemí třetího světa, které potřebují peníze z daní a neumí se obřím korporacím příliš bránit. V západním světě je to postupný přechod na trh elektronických cigaret. Prostě se o své zisky bojí a hledají nové cesty pěstování závislosti v lidech." - Ivo Bystřičan
Kde je podle Vás „zakopaný pes“?
Oni ani žádný kloudný argument mít nemůžou a vědí to. Pokud vytváříte produkt, jehož jediným efektem jsou nemoci, případně smrt na rakovinu, tak na to skutečně není nic moc co říct. Fráze, že kouření je svobodné rozhodnutí člověka, prostě nefunguje. Devadesát procent kuřáků začne kouřit daleko dřív, než dosáhnou plnoletosti. Později jsou totiž už moc staří na to, aby začali. A průmysl to samozřejmě dobře ví, a nemá zájem na tom, aby se tato situace nějak řešila. Jsou proti tomu, aby se zakazovalo kouření v hospodách a na veřejných prostranstvích. Neustále tu existují pozitivní vzory, že kouřit je tak trochu frajeřina, a to i bez ostentativní reklamy. Naopak vidět kuřáky třeba v dešti, jak do sebe rychle o pauze před barákem tahají cigára, je tak nedůstojný obrázek, že potom si už člověk rozmyslí, jestli začne. Líp si uvědomí, že to není život, který chce vést. Neustále hledat chvilky, kdy může někam vypadnout a šluknout si, aby byl v pohodě. Kuřák je v pohodě jenom tehdy, když může kouřit všude, protože tak si svoji závislost nemusí tolik uvědomovat. V momentě, kdy je problém si cigaretu dát, tak pro něj život začne být strašný. Když toto vidíte, určitě to blokuje náchylnost začít kouřit.
V souvislosti s přípravou dokumentu jste si musel vyhledat spoustu informací, setkal jste se s řadou odborníků. Zjistil jste při tom něco, co Vás skutečně zaskočilo?
Byly to hlavně dvě věci. Jednak jsem netušil, že neskutečně pozdě – tuším, že až v roce 1998 – došlo k zásadnímu odhalení toho, že globální tabákové korporace ve spoustě věcí záměrně a systematicky několik desetiletí lhaly. V USA se uskutečnil obří proces, po kterém firmy musely zaplatit přes 200 miliard dolarů. Pro tabákový průmysl to byla velká rána a od té doby musejí povinně zveřejňovat všechny interní informace. Dnes existují statisíce stran takových dokumentů, které se dají zkoumat a zjištění jsou opravdu brutální. Překvapilo mě, že k tomu došlo až tak pozdě, vždycky jsem si myslel, že společnost má tabákový průmysl přečtený už dávno.
Druhá věc je z trochu jiného soudku, týká se toho, jak funguje závislost. Byl jsem silný kuřák a měl jsem dojem, že bez toho nejde žít, že mi cigára něco dávají. Potom mi ale doktoři a knihy vysvětlily, že je to opačně – závislý člověk permanentně žije ve větším či menším absťáku. Až v momentě, kdy si dá cigáro, je konečně v pohodě. To znamená, že kuřák je permanentně v nepohodě a do pohody se dostává jen díky cigaretám.
Dočetla jsem se, že původně jste chtěl v dokumentu ukázat i různé „šarlatánské“ metody, jak s kouřením přestat. Ve výsledku se ale nic takového nakonec neobjevilo. Proč?
Chtěl jsem zkoušet různé metody odvykání kouření, nejen ty běžně označované jako šarlatánské. Šamani, hypnotizéři, magnetické rezonance a podobně. Jenže tím, že jsem se v jednu chvíli rozhodl, že odteď už si nikdy v životě nedám žádnou cigaretu, a podařilo se mi do toho už znovu nespadnout, tak jsem podobné metody už nepotřeboval a neměl je jak vyzkoušet. Přístup k tématu se změnil na základě okolností, které jsem původně nepředpokládal.
Právě tohle by bylo jistě taky zajímavé vidět.
Určitě. Na jedné straně je tu zisk tabákového průmyslu a potažmo státu na daních, ale odvykací kúry na druhé straně jsou úplně stejný byznys. I zde jsou velké zisky, protože dokud to rozhodnutí skutečně není dáno vůlí samotného kuřáka, tak se na tom dá vydělávat prakticky donekonečna. Přestat chce strašně moc lidí, asi 70 procent kuřáků to každoročně zkusí, alepodaří se to jen pěti procentům z nich. I příjmy z odvykání jsou obrovské.
Dokument má nepochybně přínos nejen pro Vás. Co je Vaším cílem? Chcete tím oslovit samotné kuřáky, anebo spíš apelovat na politiky?
Rád bych od každého něco. Zaprvé by to mohlo mít preventivní účinek v tom, že když mladí lidi v tom rozhodujícím věku uvidí, jaký opruz je snaha přestat kouřit, jak je to celé nedůstojné, tak si snad uvědomí, že takto oni sami dopadnout nechtějí. Potom to samozřejmě má být i apel na politiky v tom smyslu, že my voliči víme o tom, jak se tabákový průmysl chová, že je to něco, co nechce být veřejné a odmítá komunikovat. Politici by měli pochopit, že by s nimi neměli jednat v rukavičkách jako teď, kdy jim v podstatě umetají cestičku. Pro stávající kuřáky by to mělo být i vysvětlení toho, v jakých osidlech se nevědomky ocitli. Zároveň jim to ale může dát naději, že přestat kouřit skutečně lze. Film by měl mířit na tyto tři hlavní aspekty problému.
V dokumentu vystupuje i spousta lidí, kteří se odmítli vyjádřit přímo na kameru a asi nevěděli, že se i přesto stanou součástí filmu. Nebojíte se, že po vás potom půjdou?
Lidi, kteří evidentně nechtěli být natáčeni, budou takzvaně anonymizováni – rozmažeme jim obličeje nebo dáme černé pásky přes oči. Myslím si, že takto by to mělo být v pořádku. Po právní stránce se použití těchto materiálů dá považovat i za věc veřejného zájmu. Tabákové společnosti zacházejí s něčím, co by mělo být správně transparentní.
Dokumentární film Mých posledních 150 000 cigaret v produkci brněnského studia České televize bude mít oficiální premiéru na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě koncem října, před tím však bude prezentován také v rámci filmového festivalu v Karlových Varech. Televizní diváci se na něj mohou těšit letos na podzim. (Pro více informací sledujte stránku pořadu na Facebooku.)
