Praha - Ve Velké Británii patří k nejúspěšnějším interpretům země a podle hitparád spadá do kategorie těch „nej“ už od dob první desky. V Česku se však jméno Katie Meluy příliš často neskloňuje. Zpěvačka s gruzínskými kořeny i přesto Prahu navštívila a se svou kytarou předvedla precizní, i když lehce monotónní výkon. Kongresový sál na Vyšehradě se na víc jak hodinku ocitl v jejím niterním světě, kam nepouští jen tak kohokoliv.
Pořadatelé si chytře spočítali, že kdyby se na koncertě téhle éterické dámy stálo, mohli by je příchozí zažalovat za újmu na zážitku. Hudbu Katie Meluy si tak vychutnával relativně zaplněný sál vsedě v pohodlných křesílkách. Než tmavovláska vplula na scénu, připravilo jí půdu trio Boys.
Navzdory názvu však v kapele kupodivu převažovaly dámy, jejichž zbraní byly - jak jinak - kytary a vlastní hlas. Valeska Steiner a Sonja Glass tvořily pěvecky i hudebně dokonale sehraný prvek. Jemný zpěv, duchaplné příběhy a nijak výrazný projev se k večeru perfektně hodily, pokud však jejich tvorbu hodnotíme v měřítku širším než středeční večer, šlo jen o další písničkáře z tisíce…
Na vteřinu se rozevřela opona, aby ze svých rudých spárů vypustila tu, na niž všichni čekali. Katie Melua se ocitla sama tváří v tvář publiku v róbě s dlouhou vlající vlečkou. Jakmile otevřela pusu, začalo přítomným docházet, jak dokázala prodat dva miliony desek za půl roku. Její hlas je specifický, hladivý, až téměř medový. Do výšek se sice moc nepouští, ale když na ně dojde, ustojí je s profesionální precizností.
Po několika skladbách se opona definitivně otevřela, aby odhalila sedmero dalších hudebníků, které zpěvačka pravidelně vozí s sebou napříč světem v tour busu. S doprovodem klavíru, houslí, basy, ale dokonce i s bicími, dostaly písně živější rozměr než samostatné představení s kytarou. Taková The Flood zněla díky „orchestru“ opravdu velkolepě. Osvětlovači navíc dotvářeli intimní atmosféru roztodivnými barvami, což naštěstí odpoutávalo pozornost od lehké statičnosti, do níž se Katie dostala.
Nutno přiznat, že se kudrnatá diva hodně věnovala i fanouškům. Skoro ke každé písni uvedla důvod jejího vzniku - ať už šlo o veselou historku nebo o smutnější vzpomínky z těžkých let v Gruzii. Publiku se také hrdě pochlubila se svým čerstvým dvouměsíčním manželstvím a sem tam nenuceně zavtipkovala. Místo „thank you“ pokaždé skromně poděkovala v češtině. Ve finále dala návštěvníkům prostor, aby si řekli o jakýkoliv kousek, aby jej posléze na přání zahrála. Mimo to došlo třeba na písně Two Bare Feet, Spiders Web, The Closest Thing To Crazy nebo I'd Love To Kill You.
Pro toho, kdo repertoár Meluy příliš nezná, mohl večer znít lehce monotónně. Křehká zpěvačka se po pódiu rozeběhla až při finálních skladbách, oku diváka tak na scéně celou dobu chyběl alespoň menší pohyb. Šlo však o příjemný zážitek bez přehnaných gest, natožpak pompéznosti. Tuhle „holku“ sláva zas tak moc nepoznamenala, což je příjemné zjištění. V její přítomnosti se do všech koutů rozlévá nadpozemský klid, a to se v dnešní uspěchané době jedině cení.
