Praha – Od 50. let portrétuje světové osobnosti, i když známější je pro svou filmovou tvorbu. Španělský režisér Carlos Saura nyní v pražském Institutu Cervantes představuje výběr ze své tvorby. Místo pohyblivých obrazů se ale pochlubí svou druhou vášní – statickými výjevy. Jako fotograf-amatér fotí kromě známých tváří také obyčejné lidi z ulice nebo zvířata. Uznávaný umělec má k Praze vazby už od poloviny minulého století, kdy sem začal jezdit. Výstava jeho portrétů potrvá až do 23. června.
Saura na vernisáži výstavy přiznal, že k fotografování ho přivedla láska k dívce. „Byl jsem hodně stydlivý. A tak jsem ukradl otci foťák, abych si ji mohl tajně vyfotit,“ svěřil se umělec. Od té doby prý fotí každý den. U nás je ale Saura známý především jako režisér. S filmem začal už za diktatury generála Franca a své filmy musel mnohokrát skrývat před politickou cenzurou. „Diváci tady na jeho filmy chodili i s tím, že v nich mohli vidět určitou paralelu s tím, co jsme prožívali tady v Československu,“ dodal filmový historik David Čeněk.
Saura fotí od mládí, první výstavu měl v roce 1951. Portrétoval svou rodinu, okolí, fotil při natáčeních a vytvářel malované fotografie, které nazval fotosaurios. Mezinárodní věhlas získal ale zejména kvůli desítkám svých filmů.
Carlos Saura:
„Jsem fotograf-amatér. Možná jsem byl profesionál, ale to už bylo dávno… Potřebuju fotografovat každý den. Fascinuje mě, že fotím to, co se zároveň hned stane minulostí. Je to krásné a tragické zároveň.“
Celkem čtyřicítku portrétů spolu s ním vystavuje v Instituto Cervantes i jeho krajan, fotograf Leopoldo Pomés. Katalánský fotograf a publicista je také fotograf-samouk. Podílel se například na kampani na kandidaturu Barcelony na pořádání Olympijských her v roce 1992. Od roku 2006 se už naplno věnuje fotografii, především portrétům osobností ze světa kultury, umění, literatury. Zachycuje ale i svět koridy nebo ženy.
Carlos Saura je jedním z nejuznávanějších tvůrců v oblasti psychologického filmu. Jeho první známější filmy vznikají na konci 50. let. Debutoval dokumentem Cuenca (1958), následoval film Los golfos (1960) který otevřel španělské kinematografii cestu k neorealismu. La caza (1965) se zabývá španělskou občanskou válkou, další silným Saurovým tématem. Později se režisér proslavil hlavně filmy z hudebně tanečního prostředí. Byl třikrát nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film, naposledy v roce 1998 za snímek Tango.
