Při vyslovení jména Pavla Zajíčka nejspíš naskočí asociace na československý underground a jednu z legend, kapelu DG 307 – zcela právem, ovšem jak ukazuje kniha rozhovorů Radost je lehkost, vánek, studená voda, Zajíček je osobností daleko širší a hlubší.
„Furt je co kosit.“ Pavel Zajíček mluví, i když uprostřed slova zmlkne
Kniha shromažďuje více než dvacítku rozhovorů pocházejících z let 1992 až 2015 a provázených skutečně mnoha často neznámými fotografiemi. Až se chce říci, soudě podle rozhovorů, že Pavel Zajíček je podoben taoistickým mnichům, tvořícím především ve svém nitru a nechávajícím vše, co se tam odehrává, vystoupit pouze onou jednou desetinou ledových ker. Ne snad, že by byl tak chladný, ovšem plující jako ostrov, odtržený od původní masy, to ano.
A tak je také třeba k jeho výpovědím i k jeho tvorbě přistupovat. Tvorbě nejen hudební, tedy k již zmíněným DG 307, ale také k jeho poezii, prózám, výtvarným dílům a skulpturám, k jeho životu a jeho příkladu – protože Zajíčkovo umění i život má něco společné: autenticitu, pokoru, neustálé hledání.
„Jediné, čeho může člověk dosáhnout, je to, ŽE JE. A čím upřímněji se mu to podaří vtisknout do věcí, který dělá, tím větším je to přínosem,“ řekl Zajíček, ročník 1951, v roce 2000, tento výrok lze však vztáhnout i k jeho nejranější tvorbě. Přičemž setkání se vším, co vytvořil, je jako vstoupit do světa charakterizovaného slovy svoboda a nitro.
To, co člověkem stále protéká
Jak píše Petra Veselá v knize Hrabství zvuků, věnované především DG 307, „poselstvím Pavla Zajíčka nejsou žádné teze nebo pevné vize, ale je jím jeho nasazení, jeho fluidní zkušenost – poselstvím a kódem je tedy celý osud“. Však sám v roce 2004 řekl: „To je mi nejbližší, splývání toho, co nelze přesně definovat, změřit, a to, co člověkem stejně stále protéká, ta jakási niterná fikce, která je nosným kamenem výpovědi jeho života. O nic jiného nejde.“
Byť je Zajíček ve své tvorbě rozkročen, přece jen je nejvíce spojován se skupinou DG 307, již založil společně s Milanem Hlavsou v roce 1973, aby – nespoutáni žádnými kánony či pravidly – svobodně prozkoumali možnosti hudebního a textového výrazu. Šli přitom daleko za rámec tehdejšího rockového uvažování, a to i Hlavsovy domovské kapely The Plastic People of the Universe.
Bylo to zkrátka něco naprosto jiného. Hudební publicista Petr Ferenc v příloze k vydání boxu Svědek spálenýho času, nahrávek z let 1979 a 1980, napsal: „Již s prvním koncertem, který se uskutečnil 7. října 1973, ale bylo jasné, že Zajíček s Hlavsou míří mnohem dál a hlouběji. Jejich tvorba, ovlivněná částečně setkáním s dílem Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual, byla neobyčejně syrová po hudební i textové stránce – drásavé zvuky kytarových vazeb, želez a dalších nalezených ‚smetištních‘ nástrojů doprovázely polozpěv-polorecitaci Zajíčkových textů, přičemž jejich společným prvkem je až archetypální nadčasovost a nepřikrášlená syrovost – Zajíčkovi nejde o estétské ‚bytí básníkem‘, ale o hledání co nejpregnantnějšího výrazu při zaznamenávání hmotného i duchovního světa, který obývá.“
Vyjádřit to lze také slovy, která si Zajíček zapsal v roce 1975: „Zachytit včas ten chaos dg 307 – vysvětlit přístup – umíš hrát na nástroj – zapomeň na to – začínej z čistýho vobjevovat – běžnosti desítek nápadů – k čemu? – udržuj svůj lidskej štít bez přetvářky – ve spoustě chlastu se ztrácí nadšení – lenost protíná naše styky.“
Hudba z hlubin podvědomí
Až zpětně se ukazuje, jak byly nahrávky, které vznikly v letech 1973 až 1980, tedy do Zajíčkovy vynucené emigrace, nadčasové. Jak DG 307 souzněli s aktuálními experimentujícími proudy západní hudby, jak moc byla jejich tvorba zároveň osobitá a originální. Jediným předchůdcem byl již zmíněný Knížákův Aktual, ve světě pak aby pohledal. A už vůbec ne ve světě rocku, s čestnou výjimkou Franka Zappy a pár dalších.
Jisté paralely by se našly u amerických soudobých skladatelů, například u Johna Cage, Harryho Partche, ale i Roberta Crumba, i zde však můžeme hovořit spíše o inspiraci zprostředkované. Pokud je tedy v souvislosti s DG 307 zmiňována současná vážná hudba, není to vůbec nadsazené či neinformované – například často používaný sprechgesang známe od skladatele Arnolda Schőnberga, pracoval s ním také E. F. Burian. DG 307 kladli též velký důraz na improvizaci, jež nicméně probíhala v pevně stanoveném rámci. Přičemž, jak říká sám Zajíček, „celý pojetí týhle hudby je tak dlouhodobý, že má svoje kořeny hluboko v podvědomí, řekl bych, nebo v jakési minulosti“.
Přirovnáme-li hudbu DG 307 k rituálu, v jehož průběhu dochází k očišťování, ke katarzi, nenadsazujeme. V Zajíčkově textu Očišťování z roku 1974 stojí: „každý ráno bychom se měli očišťovat / každou noc bychom se měli milovat / každou vteřinu bychom měli bejt připravený / na konec (…) pouhá mlha / kterou se bojíš odkopnout / pouhá nedůvěra ke všemu / čím se můžeš prodchnout / pouhý barvy / který nesmyslně zčerňuješ / pouhý slova / kterejma jen běduješ / pouhá nenávist / kterou v sobě utváříš / pouhá závist / která tě přibíjí na jedno místo (…) pouhej sen / kterej nechceš snít / pouhý nadšení / který se snažíš skrýt / pouhej život / kterej se neodvážíš žít.“
Skladby jako Degenerace z roku 1973, kde Zajíček pronášel „degenerace náhle se vzbouzící / degenerace do vočí bušící / degenerace pronikající každou vteřinou / degenerace pravd co stanou se mršinou", se staly až jakousi ‚hymnou‘ původních DG 307, přičemž v roce 2000 Zajíček mluvil o deklamujícím výkřiku, "nad kterým mnozí ustrnuli... Myslím, že slovo DEGENERACE je jeden z pojmů, který z tohohle světa nevymizí...“
Pavel Zajíček přebírá čestné občanství hlavního města Prahy (2023)
Zmlknout, a přece promlouvat
Zajíček v sebraných rozhovorech mluví někdy zdánlivě zamotaně – jen se ale snaží postihnout všechny nuance, a má k dispozici pouze slova. Básník Jan Štolba si v úvodu všímá, že Zajíček si „vyvinul vlastní řeč, má svůj vyjadřovací kód, který ale pořád úzce rezonuje s kódem jeho dávných apelů. Je to řeč složená paradoxně spíš z nevíry v slova, anebo lépe, v té řeči se ustavičně pře potřeba vyjádřit se slovy – a zároveň svá slova nabít akutně prožívaným nevyslovitelnem“.
Z toho nutně pochází neustálé napětí, kdy Zajíček, který v jednom rozhovoru přiznává, že se naučil „vážit si jazyka, jeho výrazu, snažil se vrátit k původu slov“, sice chce něco říct, nechce však nic vysvětlovat. Protože, jak říká jinde: „V mém světě pravda neexistuje. Protože pravda se děje.“ Výrok, který by jistě podepsala řada současných filosofů. A dodejme ještě: „Tyhle věci, to se dá vyjádřit jenom tichem. Naprostým. Když člověk uprostřed slova zmlkne...“
Vím o tom dost, nezastírám, že se s Pavlem Zajíčkem známe již dlouhá desetiletí, poprvé jsme spolu mluvili v Lucerně na nějakém koncertě Jazzových dnů, snad v roce 1978, to bylo ještě před jeho vynucenou emigrací v roce 1980. A pak až po návratu o více než deset let později, o to však častěji. Psával jsem o jeho projektech, chodil na koncerty, na kafe, byli jsme zkrátka přátelé. Vzpomínám, jak jsme se v New Yorku, kde byl v roce 2009 s DG 307 na pozvání Českého centra, vždy ráno vídali na střeše budovy centra, on pil kafe a kouřil, já nejspíš nic, a povídali si. Spíše ale mlčeli, občas nějaké slovo, věta. A taková byla komunikace s Pavlem Zajíčkem vždy, kdy třeba jen jednou za měsíc zavolal a mlčel, pak řekl: „ahoj Pepo“ a zavěsil – zhuštěná, bez banalit a plků. Jako jsou i jeho texty a básně.
A také jeho výtvarná díla, obrazy, koláže, skulptury – a opět můžeme ocitovat: „Jakékoli vyjádření v mé tvorbě je jaksi symbolem něčeho. Takže ty obrazy bych ani nenazýval obrazama. Není to model, je to struktura, ve všem, co dělám, je jakási vnitřní nutnost. A teď nejde o vnější svět, kterému by se člověk nějak vystavoval, který by ho srovnával, ale jde o přenášení těch světů vnitřních, vlastně v symbolice vlastní zkušenosti.“ Vlastně jsou to snahy o postižení prchavých okamžiků uvnitř imaginární až snové reality.
Každý den žít nanovo
Po návratu z emigrace v roce 1995 Zajíček obnovil své DG 307, ovšem ve zcela jiné podobě – ztratila se někdejší syrovost brutální vykřičené výpovědi, zůstala však naléhavost Zajíčkových textů. Hudba DG 307 se přitom s každým albem proměňovala, někdy až – opět – hraničila se soudobou vážnou hudbou, jindy se nesla v rovině melancholických ploch či naopak dramatických struktur, stále však hledající.
I po mnoha a mnoha letech se tak držela étosu tvorby, o němž měl Zajíček jasno již v roce 1975, kdy si do své básnické deníkové knihy zapsal: „každý den žít jako ten první (JEDINEJ) / každou věc dělat s takovým zápalem, jako bys právě dnes začal“.
Anebo: „Člověk musí bejt tvrdej – surovej sám k sobě – aby se vypráskal z pohodlnosti (...) rozdrásaný nitro je hlubší než nitro zanesený monotónní skoro se neměnící vrstvou každodenních opakujících se normálností – hudba dg je proto surová-tvrdá-drsná.“ Zajímavé, že podobně míněná přikázání si o desetiletí dříve pro sebe formuloval i básník Jiří Kolář.
V polovině sedmdesátých let si Pavel Zajíček zapsal i tuto maximu: „furt je co dělat – furt je co kosit – furt je proč se nadechnout – furt je proč přemejšlet – furt je co objevovat – furt je proč se radovat – furt je kam se vobracet – furt je kam jít – furt je proč TAM jít a ne jinam“. A to vše tváří v tvář normalizační mizérii, pronásledování StB, více než jednou nohou v kriminále. A přesto, možná i v potvrzení fyzikální poučky o akci a reakci. V jednom rozhovoru Zajíček také říká: „Jistě že si stojím za svým. Ať si za tím svým stojí i ti druzí.“
