Praha – Jestliže v loňském roce byl festival Electronic Beats show jedné hvězdy, americké zpěvačky Lany Del Rey, pak letos nelze žádné ze tří vystupujících jmen vydělit jako to „největší“. Velkou podporu si v Česku drží anglický producent Bonobo, jehož poklidné vrstvení samplů a decentní elektroniky v Divadle Archa obklopí hlasitější a tvrdší německé projekty. Jak Moderat, tak Diamond Version jsou respektovaná a relevantní jména na světové elektronické scéně, což budou moci pražskému publiku ukázat už v pátek 28. března.
Ročník 2013 byl pro hudební program Electronic Beats trochu odchýlením z nastoleného trendu, když na pódium pražského Divadla Archa organizátoři přivezli hvězdnou americkou zpěvačku Lanu Del Rey. Ta má však ke kytaře a dobově padesátým létům mnohem blíž než k elektronice, a tak se dá letošní obsazení vnímat i jako návrat k původní ideji festivalu. Jako obvykle bude kladen důraz na vizuální projekce a vůbec celkovou prezentaci Electronic Beats, což je něco, co je s festivalem spjato už od jeho počátku v České republice v roce 2006.
Když se v roce 2002 poprvé objevilo jméno Moderat, nedopadlo to zrovna nejlépe – vydané EP se kvalitativně nevymykalo průměru a o něčem zřejmě vypovídá i jeho samotný název Auf Kosten der Gesundheit (tedy přibližně na úkor vlastního zdraví). Spolupráce expresivních Modeselektor se zasněným, až křehce introspektivním projektem Apparat o generaci mladšího Ringa byla pro obě strany patrně tak vyčerpávající zkušeností, že se Moderat na dlouho odmlčeli.
O to větší překvapení vyvolalo, když se o sedm let později objevil eponymní dlouhohrající debut Moderat, jehož úspěch podpořily vesměs kladné recenze (výtečné pak pokud jde o dojmy z živých vystoupení, vždyť třeba respektovaný magazín Resident Advisor je zařadil na úplný vrchol svého žebříčku nejlepších koncertních zážitků). Oceňovanou skladbou se stala gradující mašina Nr. 22 – v ní se přes pozvolný začátek postupně přežene hravá syntezátorová smyčka a tvrdší rovina beatu.
Čtyři roky nato vyšla albová dvojka, lakonicky označená římskou dvojkou. Rozevírá se jednou z nejpřístupnějších věcí, kterou Moderat kdy vydali – skladbou Bad Kingdom. „Toto není to, co jsi chtěl nebo zamýšlel,“ zní letargický Ringův hlas nad distinktivní basovou linkou. Nejsou to ale jen jeho slova, tady jako by promlouvaly zklamané naděje návštěvníků raveových parties raných devadesátých let, jejichž představy o budoucnosti vytvořené nad ránem ve strohých prostorech berlínských klubů se (nutně) nepotkávají s realitou. Budoucnost není taková, jakou jsme si ji vysnili – to především říkají někdejší energické postavy klubové scény, které se i se čtyřicítkou na krku drží a zůstávají relevantní taktéž pro experimentálnější hudební publikum.
Patnáct let je v současném, hyper-rychlém hudebním světě skutečně podstatná doba. A je vpravdě docela odvážné změnit se v takovémto časovém intervalu tak málo, jako se pod svým hudebním alteregem Bonobo (ne)proměnil anglický producent Simon Green. Kurs směřování jeho tvorby pevně nastavil už první singl Terrapin, který vyšel v posledních měsících devadesátých let: pomalu plynoucí a tlumená elektronika, vybrnkávaná kytarová arpeggia a zhusta využívané samply, které si Green svým přenosným diktafonem i sám nahrává (jen na poslední desce The North Borders prý použil zvuku brzdících destiček v nákladních automobilech či zavírajících se dveří od vlaku).
Kdyby někdo chtěl tvorbu projektu Bonobo charakterizovat jedním slovem, byla by tu dost velká šance, že řekne „nekonfliktní“. Což je vlastně docela v pořádku: takové označení je s žánry, v jejichž rámcích se Bonobo pohybuje (downtempo, chillout), spojováno. Těžko však na jeho pěti deskách najít něco, co by tuto základní polohu nějakým způsobem rozšiřovalo či narušovalo. Na posledních albech (minimálně od předposledního Black Sands) pak jako by Bonobo čelil podobným obtížím a osudům jako jiné downtempové projekty nultých let, jakými jsou třeba francouzští Air či britští Cinematic Orchestra, kteří svou ranou autorskou poetiku čím dál více rozmělňují a nedokáží už úspěšně navazovat na své začátky.
Málokteré vydavatelství formovalo chápání experimentální elektroniky takovým způsobem jako Raster-Noton, tedy značka vedená Němci Carstenem Nicolaiem (Alva Noto) a Olafem Benderem (Byetone). A nezůstává „jen“ u vydávání, oba jsou totiž respektovanými hudebníky se spoustou hlavních i vedlejších projektů. Nicolai s Benderem už figurovali v dřívější formaci Signal, před dvěma lety pak vznikl jejich společný projekt fascinovaný reklamní estetikou nazvaný Diamond Version.
„Posbírali jsme reklamní slogany a začali je namátkou pročítat. Bylo to dost absurdní,“ říká Carsten Nicolai. Diamond Version se světem advertisementu chytře pracují, což se projevuje třeba ve videích k jejich skladbám – diváka či posluchače zhusta atakují buď právě útržky za sebe kladených reklamních promluv či zdeformované obrazy z notoricky známých televizních spotů. Protínání vizuality a zvukového experimentu ostatně není ani pro jednoho z Němců žádným krokem do neznáma – prakticky v každém okamžiku své tvorby se s tím určitým způsobem potýkali.
Na pódiu pražské Archy oba doplní i japonský hudebník a vizuální umělec Atsuhiro Ito, který použitím fluorescentních tyčí vytváří určitý kontrast ke strnulému projevu Nicolaie s Benderem. Diamond Version se strojovým tepem svých kompjútrů a hravě kritickou vizuální prezentací v každém případě na publikum kladou vysoké nároky. To pražské to pozná už tento pátek.
LINEUP FESTIVALU ELECTRONIC BEATS 2014
20:00 DJ FELIX!
21:30 DIAMOND VERSION
22:15 DJ FELIX!
22:45 BONOBO
00:00 DJ FELIX!
00:30 MODERAT
