Dítě číslo 44: Mrazivý thriller o hrdinech a vrazích ve Stalinově říši teroru

30. dubna 1945 byla vztyčena vítězná sovětská vlajka nad troskami Reichstagu. Manipulace spojená s pořízením slavné fotografie, která zachycovala tento symbolický akt, je vcelku známá. A na titul Hrdina Sovětského svazu, který měl získat ten, který vlajku vztyčí, bylo hned několik kandidátů. Tento fiktivní, temný a dobově osudný příběh Lva Stěpanoviče Děmidovova nám jednoho z nich představuje.

Byl hrdinou Sovětského svazu, obráncem režimu, vykonavatelem příkazů a jedním z nejspolehlivějších vyšetřovatelů ministerstva státní bezpečnosti – MGB (předchůdce nechvalně známé KGB). A byl tudíž, v tehdejších neradostných poměrech stalinské doktríny, za vodou. Když bude dál dělat, co mu řeknou, bude mít se svojí ženou Raisou, kterou svým zvláštním, těžkotonážním způsobem vroucně miluje, skvělý život.

Jenomže pak je brutálně zavražděn syn jeho přítele a po Děmidovovi se chce, aby vydával to, co spáchal úchylný maniak, za tragickou nehodu. Vražda je přece výhradně kapitalistickou nemocí a ve Stalinově zemi něco takového neexistuje. Vraždící bestie ale nepřestává zabíjet a nikdo ji nezastaví, protože ideový imperativ a priori tvrdí, že neexistuje. Oficiální lež brání Děmidovovi jít po její stopě, neuposlechnutí čpí velezradou. A on dobře zná vyšetřovací kobky, plné palčivé bolesti, a popravčí stěnu nasáklou krví, kde všechno končí – ví, co se stává těm, kteří chtějí zjistit zakázanou pravdu. Jeho loajalita a respekt k danému rozkazu jsou ale tehdy poprvé vážně otřeseny. Definitivně a s vědomím všech důsledků, které z toho vyplynou, neuposlechne ve chvíli, kdy se v duchu čekistické tradice očekává, že udá svoji ženu, která se ocitla na seznamu nepřátel režimu. Ví, že o všechno přijde, když to neudělá, ví, co ho čeká, ale zdá se, že do toho půjde, i kdyby to měl být jeho poslední boj.

Hrdinové to nemají snadné

Obzvláště v zemi a době, která je schopná brutálně je kdykoli smést z piedestalů. Podle úspěšné prvotiny britského spisovatele Toma Roba Smithe, v produkci legendárního Ridleyho Scotta (který v Praze a dalších českých lokacích, kde se část filmu realizovala, dohlížel na natáčení), s robustním Tomem Hardym v hlavní roli a v režii talentovaného Švéda Daniela Espinosy (Snadný prachy) vznikl temný, rádoby detektivní thriller, situovaný do brutální atmosféry stalinského kultu, jenž válcoval sovětskou realitu na počátku padesátých let.

Hlavním problémem téhle ponuré dobovky je změť žánrových a obsahových motivů, jež nejsou většinou dotaženy, vysvětleny a logicky zakomponovány do jednoho celku, který tak nedrží příliš pohromadě a produkuje řadu otazníků a alternativních explikací. Dítě číslo 44 se totiž potácí mezi detektivním thrillerem, vlažnou romancí, historickým dramatem a dobovým psychothrillerem, který měl být zřejmě zvolen jako dominantní, aby film žánrově sevřel a dal mu ústřední logiku a řád. A v tomhle neústrojném žánrovém mixu se pak semele spousta motivů a zápletek (a podmotivů a podzápletek). Od klišoidního vzorce hajzla, který chce hrdinův flek i manželku, přes schematické vykreslení charakteru hlavního hrdiny ve stylu ze sirotčince na vrchol a pak znovu na dno, nejednoznačného, klíčového záporáka (který miluje waterboarding a úchyla z něj zřejmě učinilo německé zajetí?), lehké reminiscence na Pasternaka a Solženicina (byť přeložení do Vualsku na Urale není gulag), až po inspiraci „rostovským řezníkem“ Andrejem Čikatilem (kterého nám naposled přiblížil Jáklův Ghoul). Je toho hodně, nezřídka to nemá logiku a provázanost - ale rozhodně to má hutnou dobovou atmosféru strachu, agrese a úchyláctví, která vás stiskne a jen tak nepovolí.

To, co tenhle film zdobí, je plejáda hereckých hvězd (Oldman, Cassel, Rapaceová), jimž jednoznačně dominuje Tom Hardy, který úsporně, ale nesmírně koncentrovaně odehrál klíčový part Děmidova, z něhož válka udělala hrdinu, ideologický teror nepřítele a nepřesvědčivá pointa toho, který se znovu vrací do hry. Dítě číslo 44, které pro zkreslování historických faktů nebylo vpuštěno do ruské distribuce, je psychothriller ze stalinské éry. Je to příběh z deformované doby, jež mele a drtí lidské charaktery a která z muže, který oddaně věřil, učinila muže, který začal pochybovat. Pod tímto zorným úhlem je možné tenhle opus skousnout, nenechat se příliš rozptylovat „dekódovaním“ prezentovaných, českých lokací a uklidňovat se vědomím, že tohle se přece už nikdy nevrátí.

CHILD 44/DÍTĚ ČÍSLO 44

USA 2015, 137 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Daniel Espinoza. Scénář: Richard Price (podle literární předlohy Toma Roba Smithe). Kamera: Oliver Wood. Hudba: Jon Ekstrand. Hrají: Tom Hardy (Lev Děmidov), Noomi Rapaceová (Raisa), Gary Oldman (generál Nestěrov), Josef Altin (Alexander). V kinech od 28. května 2015

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 21 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026
Načítání...