Její jméno je už svého druhu značka a takřka synonymum pro takzvaný časosběrný dokument. Má za sebou desítky snímků, z nichž některé natáčela desítky let a vysloužila si za ně řadu mezinárodních ocenění. Den po návštěvě francouzského prezidenta v Praze Helena Třeštíková převzala prestižní francouzské státní vyznamenání a stala se důstojnicí Řádu umění a literatury. Vyznamenání jí předal nový francouzský velvyslanec Stéphane Crouzat, který je ve funkci od pondělí.
Definuji se jako lokální kronikář. Třeštíková dostala francouzský Řád umění a literatury
Helena Třeštíková obdržela Řád umění a literatury (zdroj: ČT24)
Řád se uděluje osobnostem, které přispěly k šíření umění a literatury ve Francii i ve světě. Dostali ho například spisovatel Bohumil Hrabal, fotograf Josef Koudelka nebo filmová publicistka a bývalá umělecká šéfka MFF Karlovy Vary Eva Zaoralová. Třeštíková uvedla, že její návštěva Paříže v roce 1969 a setkání s tamní kulturou ji motivovaly k tomu stát se režisérkou.
„Je to samozřejmě hrozně dojemné. Nikdy jsem nic takového nečekala. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem byla opravdu velmi překvapená a samozřejmě potěšená. No, co víc k tomu člověk může říct?“ sdělila v úterý v Interview ČT24.
„Jsem hrozně překvapená tím, že lidé v jiných zemích vnímají a případně i oceňují moje filmy, protože já se definuji jako lokální kronikář. Točím jenom v České republice. A točím vlastně příběhy běžných lidí,“ říká dokumentaristka, podle níž časosběrný dokument není úplně běžná metoda práce.
Se svými Manželskými etudami začala v roce 1980, označuje je jako „sázku na nejistotu“. S tématem ji oslovil tehdejší ředitel Krátkého filmu, kde byla zaměstnaná. „Když jsem začala, tak spousta mých kolegů říkala, že jsem se zbláznila: Myslíš, že ti vydrží těch šest let? Na to jsem jim odpovídala, že doufám. A co když se nic nestane? Vždycky se něco stane. Ráda bych prostě točila všední život se vším všudy,“ popisuje.
„Pořád si s každým vyprávím“
„Mým cílem není točit negativní příběhy. Když děláte časosběr, tak točíte to, co se tomu člověku děje. Nikoliv to, co si přejete. Katku jsme poznali v léčebně, kde vypadala, že všechno pochopila a s drogami skončila. A pak to bylo všechno jinak. Nemůžu točit něco jiného, než život přináší,“ popisuje natáčení jednoho ze svých nejslavnějších filmů – Katka.
U časosběrů je dobré, když se něco periodicky opakuje. Co by se opakovalo ve filmu, který by Třeštíková točila sama o sobě? „Že zase jdu do nějakého bláznivého projektu, že můj muž to tak jako celkem bere, že děti mi občas nadávají, že jsem příliš žoviální a pořád si s každým hrozně vyprávím a že už jsem tím otravná. Beru to jako takovou součást profese, že se snažím navazovat komunikaci a vztahy s lidmi,“ míní.
Interview ČT24 s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou (zdroj: ČT24)