„Objevili jsme tam složený pruh látky. Nejdříve jsme byli zklamáni, ale k našemu údivu po rozbalení byl vidět otisk lidského těla,“ popsal někdejší správce broumovského kláštera Přemysl Sochor okamžik ze 17. ledna 1999. Přesně před čtvrtstoletím se našla kopie Turínského plátna, do něhož byl údajně zabalen Kristus, když jej sňali z kříže. Přiložený dokument mimo jiné tvrdil, že se kopie, vytvořená v polovině sedmnáctého století, dotýkala originálu. Na rozdíl od něj je tak známo, jak a kdy vznikla.
Kopie Turínského plátna zůstala po staletí skryta v kostele svatého Vojtěcha v benediktinském klášteře v Broumově. V dřevěné schránce za zlaceným štukovým věncem s nápisem „sancta sindon“, tedy „svatá látka“. Na základě této indicie v Broumově tušili, že za štukovou výzdobou ve výšce dvanácti metrů se může skrývat ostatek související s Turínským plátnem. Nic přesnějšího se ale nevědělo.
„Na začátku všech objevů stojí zvědavost,“ podotkl po objevu dlouholetý správce broumovské římskokatolické farnosti a kláštera Norbert Josef Zeman. K prozkoumání obsahu skrytého relikviáře ho nabádal Přemysl Sochor, pozdější správce kláštera, tehdy mladík na náhradní vojenské službě, která ho přivedla k broumovským řeholníkům.
Sochor k tehdejším očekáváním uvedl: „Domnívali jsme se, že se tam bude nacházet třeba nějaká nitka z originálu nebo něco podobného.“ Místo pouhé nitky našli složenou velmi jemnou lněnou látku, a když ji rozbalili, zjistili, že jde o kopii Turínského plátna. Navíc z relikviáře vypadl i průvodní dopis turínského arcibiskupa Julia Caesara Bergirii, dosvědčující pravost kopie.
Skoro jako originál
Z listiny vyplývá, že turínský duchovní plátno v roce 1651 daroval opatu u svatého Mikuláše na Starém Městě pražském, pozdějšímu pražskému arcibiskupovi Matouši Ferdinandovi Sobkovi z Bílenberka. Není bez zajímavosti, že k významným nálezům v klášteře se počítá i nález Sobkových ostatků, jež byly v kryptě objeveny pět let před kopií Turínského plátna.
Opat se rozhodl vzácné plátno ještě za svého života věnovat broumovskému klášteru. Při barokní přestavbě řeholníci relikvii uložili na čestné místo. „Co je zajímavé, neudělali žádnou poznámku třeba v seznamu barokních relikvií. Určitě to někdo před námi otevřel, ale asi nevěděl, co to je nebo jakou to má cenu, a tak to přečkalo celé věky i dobu komunismu,“ upozornil Sochor. Čtvrtstoletého výročí se nedožil on ani druhý z nálezců Norbert Josef Zeman.
Rozměry broumovské kopie jsou téměř shodné s italským originálem, který měří 4,36 metru na délku a 1,1 metru na šířku. Na plátně je rozeznatelná postava o výšce 170 až 180 centimetrů z přední a zadní strany. Uprostřed je pak nápis „extractum ab originali“, což znamená „vyňato z originálu“.
Na plátně jsou patrné i skvrny po popáleninách, které vznikly na originálu v roce 1532 při požáru v Chambéry, kde bylo před Turínem roucho uloženo. Dochovaný dokument uvádí, že kopie byla při slavnostním ceremoniálu přikládána k originálu, aby získala punc posvátnosti. Zmiňuje také jména osob, které plátno opatu Sobkovi doručily z Itálie do Čech.
V Broumově vystavují kopii kopie
Klášter Broumov uvádí, že na světě se nachází zhruba čtyřicet podobných historických kopií, ta broumovská je ale jediná ve střední Evropě severně od Alp a patří k nejzdařilejším.
Vlastníkem kopie, která byla prohlášena kulturní památkou, je broumovské opatství. Nicméně kvůli nevhodným podmínkám ke skladování byl vzácný artefakt přesunut do benediktinského arciopatství v Praze na Břevnově. Následně ho čeká uložení do depozitáře Uměleckoprůmyslového muzea, kde ho budou zkoumat památkáři.
V nejbližších letech se do Broumova nevrátí. Vystavena je v místě nálezu ale kopie odvezené kopie. „Pokud v budoucnu dojde k úpravě nebo výstavbě nových prostor vhodných pro výstavu kopie, bude možné ji opět zpřístupnit veřejnosti,“ připustil Vojtěch Marek Malina z benediktinského arciopatství. Význam cenné relikvie spatřuje především v „prohloubení osobní víry věřícího“.
Plátno ohrozil Hitler a dva požáry
Turínské plátno bylo o objeveno v polovině čtrnáctého století v chrámu Notre-Dame ve francouzském městě Lirey. Na údajném rubáši Ježíše Krista je naznačena podoba vysokého dlouhovlasého muže s patrnými krvavými ranami na boku, chodidlech a zápěstích.
Předpokládá se, že plátno vystřídalo mnoho míst a majitelů, než se ve čtrnáctém století dostalo do Francie. Vlastivědné muzeum Olomouc, které vystavovalo přesnou repliku Turínského plátna, připomíná, že při pátrání po rané historii této relikvie se lze spolehnout jen na legendy a biblická podání. Brzy po Ježíšově smrti mělo být plátno přemístěno z Jeruzaléma do Edessy, kde přečkalo ukryté ve zdi i ničivou povodeň.
Italská historička Barbara Fraleová předpokládá, že plátno jistou dobu uchovávali a ve velké tajnosti uctívali templáři, jejichž řád vznikl po první křížové výpravě s cílem chránit poutníky ubírající se do Svaté země.
Každopádně otisk Kristova těla po mnoho let opatrovaly francouzské klarisky, a když ho v roce 1532 poškodil požár, snažily se vzácnou relikvii opravit záplatami. Požár ohrozil plátno i v roce 1997, to už bylo od druhé poloviny šestnáctého století, kdy ho získal turínský arcibiskup od dynastie Savojských, uloženo v turínské katedrále.
Při požáru turínského dómu plameny zcela zničily přes osmdesát vesměs barokních obrazů a další tři desítky maleb utrpělo vážné škody. To, že se oheň zcela vyhnul „Kristovu rubáši“, považovali mnozí křesťané za zázrak. Do bezpečí vzácnou látku dopravil jeden z hasičů.
V ohrožení se Turínské plátno ocitlo rovněž během druhé světové války. Skrýš se pro něj našla v jihoitalském opatství Montevergine. „Turínské plátno bylo v tajnosti převezeno do svatostánku v opatství Montevergine na přímé nařízení vládnoucího italského rodu Savojských a Vatikánu. Oficiální verze říkala, že má být ochráněno před bombardováním v Turíně. Ve skutečnosti bylo převezeno do úkrytu před Hitlerem, který jím byl zjevně posedlý,“ vysvětlil tamní mnich.
Nacistický vůdce, který se zajímal o ezoteriku a okultní vědy, se podle mnichových slov při návštěvě Itálie v roce 1938 vytrvale snažil o Turínském plátnu vyzvědět nejrůznější informace. Němci sice prohledávali za války i kostel v Montevergine, nic ale neobjevili, a tak se po skončení světového konfliktu relikvie vrátila v pořádku do katedrály v Turíně.
Církev nechává rozhodnutí na vědě, věda se neshodne
Spojení Turínského plátna s „negativem“ Ježíše Krista posílila v roce 1898 první fotografie plátna. Na ní zřetelněji, než je možné zaznamenat pouhým okem, vystoupil obrys lidské tváře.
Sama katolická církev k pravosti údajného Ježíšova rubáše zaujímá zdrženlivý postoj a neříká ano ani ne. Nicméně uznává úctu, se kterou plátno coby látku dotýkající se Kristova těla vnímají miliony věřících a třeba v roce 2015 se papež František u plátna pomodlil. Přesto církev rozhodnutí o pravosti víceméně nechává na vědeckém zkoumání.
Ani vědci se ale na jednoznačném potvrzení nebo vyvrácení autenticity Turínského plátna dosud neshodli. Nedokázali datovat vznik relikvie ani přesně určit, jak mohl otisk vzniknout.
Rozbor prachových částic například naznačil, že roucho pochází z Blízkého východu a je dva tisíce let staré. V roce 1988 byl od plátna oddělen miniaturní vzorek, který vědci se souhlasem církevních míst podrobili zkoumání radiokarbonovou metodou. Ta ukázala, že plátno pochází zřejmě z let 1260 až 1390.
Možnost středověkého podvrhu jiní vědci odmítli s tím, že vzorky pocházely se středověkých restaurátorských záplat, ne původního plátna. Tvrdil to například americký chemik Raymond Rogers, který došel pro změnu k závěru, že Turínské plátno může být staré až tři tisíce let. Ze stejného důvodu zjištění z osmdesátých let rozporovala švýcarská archeoložka Maria Grazia Siliatová. Prohlásila, že rubáš skutečně halil Ježíšovy ostatky, opírala se o testy fotografií Turínského plátna, které podle jejího tvrzení odhalily vybledlý nápis, v němž se podařilo dešifrovat slova „Ježíš Nazaretský“.
Turínští profesoři Nello Balossino a Pierluigi Baima Bollone – jeden učitel výpočetní techniky, druhý patolog – zase oznámili, že na plátně identifikovali slabý otisk staré římské mince s datem 29 A.D, tedy léta Páně 29, velmi blízko předpokládanému datu Kristova úmrtí.
Profesor organické chemie Luigi Garlaschelli chtěl dokázat, že Turínské plátno je padělek, výrobou repliky. Použil techniky dostupné ve středověku, například aplikování pigmentu na látku a pak její zahřátí v troubě. Dosažený výsledek podle něho jasně dokazuje, že údajné „nevysvětlitelné znaky, které není možné napodobit lidskými prostředky“, lze vytvořit „prostřednictvím jednoduché procedury“.
Jiní italští vědci, Matteo Borrini a Luigi Garlaschelli ze společnosti kriticky zkoumající tvrzení pseudověd (CICAP), se pustili do forenzní analýzy krevních skvrn. Pouze některé z nich odpovídají podle studie poloze těla ukřižovaného muže, zatímco další skvrny se nedají vysvětlit žádnou pozicí těla – ať už na kříži, nebo v hrobě. Při posuzování rozmístění stop krve si vědci vzali k ruce živého dobrovolníka.
Malba, fotografie, chemická reakce?
Pokud pomineme možnost, že jde o skutečný otisk skutečného Ježíše, dají se další hypotézy o původu údajné Kristovy tváře shrnout do několika možností. Různé teorie přicházejí s vysvětlením, že mohlo jít o malbu, tedy například červené skvrny považované za krev můžou být ve skutečnosti drobnými částečkami červeného oxidu železa.
Do úvahy podle některých přichází také primitivní druh fotografie, k čemuž by měly znalosti středověkých učenců postačovat. Jiné teorie vsází na přirozené chemické procesy, které způsobily ztmavnutí vláken látky. A předmětem vědeckého zkoumání se dokonce stalo i vypálení obrazu výbuchem „zářivé energie“, tedy ultrafialového záření či rentgenového záření vycházejícího přímo z těla.
Mezinárodní tým odborníků, který se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let sešel k výzkumu Turínského plátna (projekt je znám pod zkratkou STURP), tvrdí, že obraz je skutečnou podobou „zbičovaného a ukřižovaného člověka, nikoli dílem umělce“. Na látce jsou pravé stopy krve krevní skupiny AB, a dokonce lze doložit i stopy lidské DNA, byť značně poškozené, píše BBC.
Veřejnost má možnost posoudit Turínské plátno na vlastní oči jen vzácně. Naposledy bylo vystaveno v roce 2015.
