Koncertní maratóny již k Bruce Springsteenovi tak nějak patří, a své pověsti dostál i v Praze měrou více než vrchovatou. Zážitek to byl skvělý, a také to byla velká pohoda. Zkrátka - parádní mejdan s parádní muzikou.
A také si jej zcela zaplněný stadión v pražském Edenu náležitě užíval, k čemuž jistě přispělo i ideální počasí. Když něco po čtvrt na osm Springsteen nastoupil na pódium, byl sám, jen s akustickou kytarou a harmonikou. Po obligátním „Ahoj Praha“ vzpomněl na svůj poslední zdejší koncert z roku 1996, kdy hrál sólově písničky z alba The Ghost of Tom Joad. A jistě jako připomenutí této vzpomínky, a svérázný dárek Praze, z něj zahrál působivou titulní píseň. Již tento dramaturgický tah je zajímavý: nezačal žádným rozbalovákem, ale písní silně kritickou, ostatně inspirovanou hlavní postavou Steinbeckových Hroznů hněvu. Jako by chtěl touto volbou zpěvák naznačit, že nám večer nabídne i písně spíše k přemýšlení než jen k pouhému pohupování či vrtění boky. Také následující Badlands (z alba Darkness On the Edge of Town z roku 1978) popisuje pocity muže, kterému se ve světě zrovna nedaří, ať dělá co dělá. To již ale za Springsteenem bouřila celá pěkně početná kapela: dva kytaristé, pět dechařů, sboristé, klávesy, housle… a samozřejmě naprosto civilní, ale o to více působivý Springsteenův zpěv. Ten nečekal na potlesk mezi jednotlivými písničkami a téměř okamžitě po dozpívání jedné odpočítával další, jako kdyby se nemohl dočkat, až se do ní pustí.
Springsteenovy koncerty jsou, jak již bylo naznačeno úvodem, vždy pěkně dlouhé, a zpěvák se vůbec nešetří, vždy jede naplno, neschovává si síly na cílovou rovinku. Bylo tomu tak před třiceti lety a je tomu tak dodnes. Bruce Springsteen (a společně s ním i jeho celou dobu existence výtečný E Street Band) si koncerty prostě převelice užívá, o čemž mluví i střízlivá čísla: Vedle sedmnácti studiových alb má hned pět živých. Díky značnému množství písní, které napsal, si může dovolit program každého večera variovat podle nálady vlastní i publika, výhoda jistě k nezaplacení.
V Praze tak zazněly písně starší (nechce se napsat staré), zkrátka, lety ověřené hity jako třeba Spirit In The Night nebo Working On the Highway, jímavá The River ze stejnojmenného alba o rozpadu mladého manželství či Because the Night, kterou napsal společně s Patti Smith. Zde se nabízelo zajímavé srovnání, a při vší úctě k Springsteenovi a jeho pěkně odpíchnuté verzi včetně dlouhých kytarových sól se její podání daří spíše Patti Smith. Došlo ovšem i na novinky, z pár měsíců starého posledního alba Wrecking Ball, alba pěkně načuřeného, v Edenu zaznělo hned šest písniček, včetně krásné, irským folklórem říznuté Shackled And Drawn.
Publikum každou písničku vítalo nadšeným jucháním, a když si Springsteen vzal na pódium malé děvčátko a vytáčel tam s ní jakýsi rejdovák, bylo cítit, že to není nějaká laciná finta – stejně jako když ukazoval na kameru projekce plakáty z publika. Jeden byl obzvlášť vtipný: „Bruce, nepotkal jsi v roce 1990 moji matku?“ A když na jiném bylo přání, aby zahrál píseň Blowin 'In the Wind, jen se smál a opakoval, že musí jít o jiného chlápka… Prosbu o This Hard Land ale vyslyšel. Krásné gesto pak od Springsteena bylo, když v krátké projekci připomenul vloni zesnulého saxofonistu Clarence Clemonse, který hrál v E Street Bandu dlouhá léta a rozhodující měrou se podílel na jeho zvuku.
Když s sebou po třech hodinách Springsteen seknul na pódium a s přehrávanými gesty naznačoval, že už vážně končí, že prostě už vůbec nic nebude, nechal se ale vzkřísit vodou a opřel se do posledního kousku výtečného, přes tři a čtvrt hodiny trvajícího svátku – a možná příznačně jím byl starý rock 'n' roll Twist and Shout.
Právě za budoucnost rock´n´rollu byl totiž Bruce Springsteen v počátcích své dráhy označen. A jakkoli to bylo možná nadnesené, pražský koncert dal dávnému proroctví přinejmenším v mnohém za pravdu.
