Bob Dylan není jen hudebníkem, vládne také perem. V knize Filozofie moderní písně, která se letos dočkala i českého překladu, probírá téměř sedmdesát nahrávek jiných umělců. Zároveň se nedávno vrátil ve studiu k některým svým starším skladbám a nově je nahrál na album Shadow Kingdom.
Filozofie moderní písně není kánon Dylanových oblíbených kousků ve stylu „sto nejdůležitějších alb, která musíte slyšet, než zemřete“. U některých písniček dokonce tušíme, že je Dylan zrovna nemusí, slouží mu ale jako odrazový můstek k zajímavé úvaze. Ve výběru je řada nahrávek z doby Dylanova dospívání a mládí, hodně rokenrolů a blues, najdeme zde i tituly, jež bychom přece jen nečekali, třeba punkové The Clash nebo undergroundové The Fugs.
Dylan jednotlivé písně, které zabírají období od roku 1924 do roku 2004, využívá spíše k obecnějším úvahám, přičemž leckdy trousí věty jako: „Tahle písnička je vymaštěná a přichází k tobě s obhroublým a nemravným pohledem, přehání a zesiluje se, dokud si ji neosvojíš natolik, že se ti trefí do nálady. Má spoustu nedostatků, ale umí je všechny skrývat.“ Nebo: „Tohle je písničková hádanka; čím déle ji posloucháš, tím je podivnější, zdá se, že má postranní motivy.“
Například u velkého hitu britských The Who My Generation následuje úvaha o sledování filmů v mobilu, od té se však Dylan odpíchne k přemýšlení nad tím, co vlastně ta generace je, jak ji definovat, aby se obloukem vrátil k samotné písni.
Píše i o skladbě Kurta Weilla a Bertolda Brechta Mack the Knife z divadelní hry Žebrácká opera („Opera to zrovna není, spíš hra s písněmi. Něco jako Porgy a Bess, která se taky považuje za operu, alespoň George Gershwin si to myslel,“ poučuje Dylan). Českým posluchačům je skladba známá v nápaditém překladu Voskovce s Werichem jako Mackie Messer, Dylana ale zajímá podání Bobbyho Darina. Hned jej porovnává s Frankem Sinatrou: „Zatímco Sinatra málem vynalezl římskokatolickou církev, Darin byl pouhým ministrantem.“
V rozjímání nad písní Johnnieho Raye The Little White Cloud That Cried mu její název poslouží k vypsání dalších písniček „těch, kdo brečí“. Podobně u skladby My Prayer v podání The Platters najdeme i výběr popových titulů, které vycházejí z klasiky, a také amerických písniček, vzniklých přepsáním francouzských, ale i německých, brazilských či japonských originálů.
Klasický rokenrol Carla Perkinse Blue Suede Shoes je Dylanovi záminkou k dlouhé úvaze o botách. V souvislosti s písní Doesn't Hurt Anymore indiánského aktivisty Johna Trudella, jemuž zřejmě neznámí pachatelé v roce 1979 upálili těhotnou ženu a tři děti, pojednává o tragickém údělu amerických indiánů, a to i v současnosti.
O dalším klasickém rokenrolu Little Richarda Long Tall Sally se nedozvíme ani slovo, místo toho Dylan píše o obrech žijících před potopou světa. A projde mu to. U písně Don't Let Me Be Misunderstood, zde v podání Niny Simone, především rozebírá anglické překlady Camusova Cizince a jejich nedostatky, pak přechází k fenoménu esperanta. U jiné písně chválí herecké výkony ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů, v němž jedním z chválených byl i Jiří Voskovec.
V písni The Old Violin, již nazpíval Johnny Paycheck, přemýšlí Dylan o písních, které autoři píší o sobě: „Někdy, když autoři napíšou písničku o vlastním životě, může být výsledek tak konkrétní, že jiné lidi ani neosloví. Zhudebnění deníčku není zárukou procítěné písně.“
Někdy jako by Dylan psal z vlastní zkušenosti, to když třeba u nahrávky Johnnieho Taylora Cheaper To Keep Her dští síru na rozvodové právníky: „Rozvod je průmysl, který vynáší desítky miliard dolarů ročně. I bez toho, že bys musel pronajímat sál, najímat kapely a házet kytice. I bez dortu to stojí majlant.“ Sám Dylan byl v roce 1977 po dlouhé právnické tahanici rozveden a majlant ho to skutečně stálo.
Jakoby mimoděk čtenáře i poučuje, například u skladby Saturday Night At The Movies se dozvíme, jak to ve skutečnosti je s mýtem o sebevražedných puzeních lumíků (a je to dosti nechutné).
Byť „filozofie“ v názvu knihy je možná už příliš otřepané slovo, uvedené příklady dokládají, jak netradičně a volně Dylan k psaní o jiných písních přistupuje – za těmi zdánlivě lehkými větami se ale skrývá nemálo znalostí a praxe. Vstupuje i asociativní, tedy neprvoplánový výtvarný a fotografický doprovod.
Nepietní předělávky vlastních písní
Bob Dylan se podíval nedávno i do své vlastní hudební minulosti. Na albu Shadow Kingdom se vrátil ke čtrnácti starším skladbám, převážně z druhé poloviny šedesátých let (jedna je ovšem z roku 1989) a jako bonus přidal novinku Sierra's Theme. Čtyřicáté Dylanovo studiové album je vlastně záznamem dokumentu Shadow Kingdom: The Early Songs of Bob Dylan, který vznikl během covidové uzávěry – není to však záznamem koncertu.
Dylan nově pojednal své slavné, důvěrně známé a zažité písně – ne, že by to nedělal již dříve, jeho koncerty jsou vyhlášené tím, jak „nepietně“ k nim přistupoval, leckdy je překopal téměř k nepoznání. Například bez přehánění legendární skladbu a první hit Blowin' In the Wind, původně provázený akustickou kytarou, po letech Dylan nahrál jako reggae.
Ovšem aby novému pohledu na staré písně věnoval celé studiové album, to zde ještě nebylo. Deska Shadow Kingdom potvrzuje kvalitu Dylanových písní, které nejenže fungují v jiném kontextu, ale přežily i ne zcela šetrné zacházení.
