Poté, kdy si to Jenko a Smith z tajné policejní jednotky Jump Street užili na střední, poslali je tentokrát na vysokou, kde se všichni sjíždějí zákeřnou drogou Why-Phy. A tak musí máknout a něco s tím udělat. Stačí jen splynout s prostředím, infiltrovat se mezi dealery, odhalit výrobce – a pak jim všem nakopat pozadí a zatrhnout tipec. Prostě zívačka jako dělaná pro dva sympatické vymaštěnce a akademický sbor.
Vzpomínka na pozdní, televizní osmdesátky znovu ožívá. 21 Jump Street tehdy byl poměrně úspěšný, kriminální televizní seriál (sto dva epizod po šedesáti šesti minutách), ale hlavně velitelské stanoviště speciální policejní jednotky, která potírala zločin mezi teenagery, a to nejen na ulicích, ale také na středních školách a vejškách. A sluší se poznamenat, že mezi jejími mladými příslušníky se ke své budoucí hvězdné kariéře nenápadně propracovával i mladičký Johnny Depp (jenž se tím dneska zrovna nechlubí). Kolik takovýhle téměř zapomenutých seriálů, které dnes patří jen generačně determinované, nostalgické vzpomínce na mládí, existuje…
Ale není zas až tolik takových, které po létech s nadhledem a komediální, akční nadsázkou resuscitovalo filmové plátno. A právě tohle se před dvěma roky stalo. V době, kdy není zrovna převis filmových námětů nad jejich potřebou a látky pro ekranizaci se hledají, kde se dá, vycítili režiséři Phil Lord a Chris Miller potenciál televizního seriálu, který byl už čtvrt století u ledu, šli do toho a trefili bingo.
Jejich akční krimi komedie 21 Jump Street (v níž si střihl symbolické cameo i vzpomínaný Johnny Depp) se v roce 2002 stala téměř dokonalou cool žánrovkou ve formátu buddy movie a stylu Mizerů, již charakterizovaly brutální hlášky a vypointované gagy – a také pro producenty inspirativní fakt, že vydělala na celosvětových tržbách něco přes dvě stě milionů dolarů, což byl zhruba pětinásobek vloženého. A to prosím bez příspěvku českých diváků, kterým distributoři tenhle titul nedopatřením (nebo chybným odhadem) nějak nenabídli. Jen naiva by si mohl myslet, že u tohohle to skončí.
A tak je tu máme znovu!
Jestliže bychom hledali nejstručnější vyjádření toho, co nám vydařený sequel, jenž si nezadá s jedničkou a nese název 22 Jump Street přináší, pak bychom mohli říci déjà vu. A nic dalšího už nemuseli dodávat. Ostatně na férovku to Jenkovi a Schmidtovi říká hned na začátku jejich kapitán Dickson (věčně roztomile a někdy i docela právem vytočený Ice Cube): „Dělejte to samé, co posledně! A všichni budou spokojeni.“ A přesně to se také stalo.
Channing Tatum a Jonah Hill to dali a (téměř) všichni, kteří nečekali existenciální psychologické drama, ale letní popcornovou pohodovku, jim za to aplaudují. Většina diskusí se tak vede jen o tom, zdali je dvaadvacítka o něco lepší nebo o malinko horší nežli jednadvacítka, ale vcelku panuje shoda, že na filmové plátno přilétla srandou a pohodou naspeedovaná letní pecka, která jede (téměř) non stop a hodí vás do pohody.
Recyklované, ale výživné
Přestup na vejšku Jenkovi a Schmidtovi sedl, a kdo se s nimi bavil před dvěma roky ve 21 Jump Street, ten si to nepochybně užije i tentokrát. Oba stejné režijní i herecké tandemy už spolu mají ledacos natrénováno, zbytečně neexperimentují a sázejí takříkajíc na osvědčenou tutovku. A proklatě jim to vychází, díky téměř neustávajícímu přívalu slušně vypointovaných a docela invenčních gagů (sem tam nějaký ten slabingr se v tomhle přídělu ztratí), hustých hlášek (které činí přístupnost od 12 let problematickou) a tempařskému rytmu, který neztrácí dech a má chytlavou razanci velké plážové diskotéky.
Ne, že by vždycky všechno šlapalo na sto procent, ale nikdy to nezabředne do blbých, nevkusných nebo laxativních poloh, což se v daném žánru nezřídka stává. Tahle Jump Street nepůsobí jako podruhé to samé (a tudíž nudné), ale jako nášup, který si s chutí dáte, protože víte, že vám právě tohle chutná a hlavně dá to, co očekáváte.
V daném případě režiséry, kteří vědí, co chtějí i jak toho dosáhnout, spolehlivě fungující ústřední herecký tandem Channing Tatum – Jonah Hill (který je pro daný žánr klíčový), jehož vhodně doplňuje ve svém zachmuřeném partu věčně vytočený Ice Cube, a jednoduchý až triviálně primitivní příběh, který je v zásadě debilní a místy absurdní, což se do daného formátu docela hodí, protože tady nejde primárně o děj, ale o fóry. O spoustu většinou slušně vystavěných fórů, které si vlastně vystačí docela samy a nepotřebují sofistikovanou story, která by od nich odváděla pozornost.
Tak tohle je 22 Jump Street, která dokazuje, že recyklovat se dá téměř cokoli. Její základní předností je to, že se sama nebere vážně a otevřeně a poctivě to přiznává (ba místy dokonce i vtipně využívá). Navíc nabízí rychlý střih, rychlé vypalovačky do podkresu a jen sporadické time outy, v nichž se (abyste si alespoň na chvíli oddychli) planě, ale hlavně krátce plká zejména o lásce a přátelství. A abych nezapomněl, také jsou tu k vidění třeskuté a ledacos slibující závěrečné titulky, takže neodcházejte z kina předčasně.
Základní podmínkou vašeho spokojeného zírání na tenhle sympaticky ulítlý spektákl je, že víte, o co jde, a tolerantně přiznáváte slušně parafrázovanému vtipu právo na to i nadále zůstat vtipem. Jestliže jste si teď dvakrát řekli ano, tak neváhejte a jděte do toho.
22 JUMP STREET. USA 2014, 112 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Phil Lord, Christopher Miller. Scénář: Oren Uziel, Rodney Rothman, Michael Bacall. Kamera: Barry Peterson. Hudba: Mark Mothersbaugh. Hrají: Channing Tatum (Jenko), Jonah Hill (Schmidt), Ice Cube (kapitán Dickson), Peter Stormare (Duch), Wyatt Russell (Zook), Amber Stevensová (Maya), Jillian Bellová (Mercedes). V kinech od 10. července 2014.
