Přesně před 60 lety vznikla loterijní společnost Sazka. V roce 1956 ale ještě sázející netipovali vylosovaná čísla – první sázkovou hrou byla stejnojmenná Sazka, kde se sázelo na výsledky sportovních utkání. Populární číselná loterie Sportka přichází až o rok později. Postupem času přibyly i další hry: Mates, 5 ze 40 nebo po revoluci Tutovka či Šťastných 10. Připomeňte si, jak se u nás sázelo za komunismu.
Sazka nebyla v komunistickém Československu první: od roku 1948 fungovala Státní sázková kancelář, zkráceně Staska. Ta fungovala až do roku 1953 a provozovala sportovní sázky. Vedle toho probíhaly také různé loterie: třeba státní dobročinná loterie a zejména Československá třídní loterie. Jenže přichází rok 1953, měnová reforma, a veškeré sázky a loterie byly v celém Československu zakázány.
Tento zákaz ovšem vydržel pouhé tři roky. Ukázalo se, že tady poptávka existuje, takže kvetly různé nelegální herny, nelegální sázky a podobně. Státu navíc unikaly velké finanční prostředky, které byly potřeba. Proto už v roce 1956 vznikl podnik Sazka.
Ten spouští ve stejném roce tipovací hru Sazka a zájem byl obrovský už od prvního dne. Na archivním videu z roku 1956 čekají na hlavní poště v Jindřišské ulici stovky zájemců.
Sloupeček Sportky stál zpočátku 3 Kčs
O rok později na Velikonoce se poprvé losovala číselná loterie Sportka, kde bylo v osudí 49 čísel. Tehdy se ještě losoval jen jeden tah a bez dodatkového čísla. Název Sportka vycházel z toho, že každé ze 49 čísel bylo nazváno podle konkrétního sportovního odvětví. Například jednička byly boby, 14 byl fotbal, 19 hokej a úplně poslední 49 pak základní a rekreační tělesná výchova.
Zpočátku stál sloupeček Sportky tři koruny. Potom cena vzrostla na šest korun a dál se zvyšovala. Na druhé straně sázející byli velmi limitováni v tom, že výhry byly omezené. Na začátku Sportky mohli vyhrát maximálně 40 tisíc korun.
V roce 1961 dokonce bylo rozhodnuto, že se maximální výhra sníží jen na 15 tisíc korun, což se ovšem během pár měsíců ukázalo jako neúnosné, protože zájem veřejnosti drasticky opadl, klesaly tržby, bylo daleko méně prostředků pro sport a tělovýchovu. Proto zase vláda maximální limit výher zvýšila.
Postupem času se zvedal na sto tisíc, v polovině 80. let už to bylo 200 tisíc korun a od roku 1990 půl milionu. Limit výher potom padl v roce 1991, kdy se velikost výhry začala řídit velikostí vkladů.
Jen pro srovnání: vůbec nejvyšší výhra v historii Česka padla loni, kdy se výherce z Pardubicka přihlásil o téměř 2,5 miliardy korun.
V osudí poletovaly pingpongové míčky polepené čísly
Pravidelné televizní losování spustila Československá televize v roce 1973: „Losování bylo naprosto živé, byl to přímý přenos. Co se v losování odehrálo, nešlo změnit. Byly to běžné pingpongové míčky lepší kvality, které byly polepené čísly. Míčky se od samého začátku vážily, měřil se jejich průměr, kulatost a tak dále,“ vzpomínal v pořadu Retro bývalý ředitel provozního oddělení Sazky Josef Tupý.
Mezi lidmi se také samozřejmě šířily zvěsti, že je slosování zmanipulované: „Také se nám stalo, že jsme čekali, než začne losování, a přišli tam nějací páni v civilu. Prokázali se, že jsou od kriminálky. Vytáhli váhu a začali nám vážit míčky. Někdo napsal, že děláme podvody, takže odešli s tím, že váha, kterou jsme měli uvedenou v protokolu, naprosto souhlasila s jejich měřením,“ popisoval v Retru bývalý vedoucí právního oddělení Sazky Josef Kozák.
Mates, 5 ze 40 nebo stírací losy
Kromě zvyšujících se výher čekaly na sázející i další lákadla. Od roku 1967 se začal hrát populární Mates (neboli Malé televizní slosování). V něm se tahalo pět čísel z 35. Takže pravděpodobnost výhry v Matesu byla zhruba 50krát vyšší než pravděpodobnost výhry ve Sportce. Mates také na rozdíl od Sportky patřil ministerstvu kultury.
V roce 1981 odstartovala i sázka 5 ze 40, tehdy ještě příležitostná loterie s roční frekvencí losování. Ta se ale postupně zvyšovala, v 90. letech se už losovalo každý týden.
Další populární možností byly stírací losy, se kterými přichází Sazka v roce 1989. „Původně bylo objednáno 10 milionů kusů, ty ale zmizely během dvou nebo tří týdnů a před sběrnami se tvořily obrovské fronty. To byla nejúspěšnější série z hlediska rychlosti prodeje v dějinách stíracích losů. To už se nikdy neopakovalo,“ dodává Josef Tupý.
Sazka ale nebyla sama, třeba Český fond výtvarných umění vydával losy s Monou Lisou, kde mohli lidé vyhrát kromě zájezdů i obrazy umělců nebo třeba nábytkovou stěnu. Kromě státu vydávaly losy i jednotlivé organizace.
