Italská automobilka Fiat už před druhou světovou válkou uspěla s malým topolinem, skutečným expertem na minivozy se turínský výrobce stal v polovině 50. let. Po modelu 600, který se začal vyrábět v roce 1955, se na počátku července 1957 představil ještě menší Fiat 500. Autíčko, které ve srovnání se současnými vozy nejvíc ze všeho připomíná hračku, se vtéměř nezměněné podobě vyrábělo téměř 20 let a stalo se jednou z legend na čtyřech kolech.
Zdánlivě nelogické rozhodnutí dodat na trh prakticky ve stejné době dvě na první pohled téměř totožná auta měli přitom ve Fiatu dobře promyšlené. Zatímco „šestistovka“ byla primárně určena pro lidi, kteří opravdu toužili po pohodlí automobilu, byť malého, mířila „pětistovka“ na ty, kdo zatím přemýšleli o koupi motocyklu či skútru Vespa. Zákazníci Fiatu 500 se pak měli rekrutovat i z motoristů, kteří si chtěli pořídit v 50. letech poměrně populární mikrovůz, jako byla třeba BMW Isetta.
Rozdíl v ceně obou vozů, které konstruktéři v Turíně vyvíjeli téměř současně a dlouho se potýkali například s tím, jak je od sebe pořádně odlišit, ovšem nakonec nebyl tak vysoký. V době, kdy skútr s motorem o objemu 150 kubických centimetrů přišel na 150 tisíc lir, stál čtyřmístný Fiat 600 zhruba 600 tisíc lir (padlo na něj asi 16 průměrných dělnických platů), u „pětistovky“ cenovka ukazovala půl milionu. A jelikož měl Fiat 500 vlastně nahradit skútr, nabízel zpočátku jen dvě místa k sezení.
Výhodou byla - kromě výhodného financování prostřednictvím tovární banky - nízká spotřeba, která se pohybovala kolem pěti litrů na sto kilometrů. K pohonu sloužil vzadu umístěný, vzduchem chlazený dvouválec (první v historii značky) o objemu pouhých 479 kubických centimetrů. Zpočátku měl výkon jen 13 koní, i ty ale dokázaly dvoumístný „vozík“ (jak psal dobový tisk) s nouzovou lavicí vzadu o hmotnosti 470 kilogramů rozjet až devadesátkou.
Objem motoru a také jeho výkon (zprvu snížený, aby menší model tolik nekonkuroval Fiatu 600) ale během výroby postupně rostly. Poslední „pětistovky“, které sjely z výrobních pásů v roce 1975, se už mohly pochlubit pohonnou jednotkou o objemu 594 kubických centimetrů a výkonem 23 koní. Vedle toho samozřejmě existovaly i sportovní verze, například ta z dílny slavného Carla Abartha s motorem převrtaným na 695 kubíků měla neuvěřitelných 40 koňských sil.
Během dlouhých 18 let výroby „cinquecenta“ se toho samozřejmě změnilo víc - už po třech letech se s prvním zvětšením motoru objevilo i o deset centimetrů delší kombi Giardiniera s motorem pod podlahou kufru. Velká změna přišla v roce 1965, kdy se panty přestěhovaly dopředu a skončila tak výroba „protivětráku“ - modelu s dveřmi otevíranými proti směru jízdy. Poslední velká modernizace „pětistovky“ přišla v roce 1972 poté, co se na trhu objevil nástupce, Fiat 126.
Fiat 500 dostal na poslední tři roky produkce mimo jiné motor z nového typu a 23 koní pod kapotou z něj dělalo podle mnohých nejlepší verzi, co se kdy objevila. V polovině 70. let ale bylo i díky klesajícímu zájmu zákazníků jasné, že „pětistovka“ už je za zenitem, a 4. srpna 1975 sjela z výrobních pásů továrny v Palermu poslední. Pouze Giardiniera, která se nástupce nedočkala, se vyráběla ještě dva roky, i když ke konci už jen pod značkou Autobianchi.
