Nejvýznamnější česká gymnastka a 15. nejúspěšnější olympionička světa Věra Čáslavská proslula i mimo sportovní sféru, třeba když se postavila proti okupaci Československa. Na stupni vítězů na Olympijských hrách v Mexiku odvrátila pohled a při sovětské hymně se dívala na zem. Kvůli podpisu manifestu a takzvanému „tichému gestu“ ji komunistický režim trestal. O tom, jak jedinou držitelku samurajského meče nenechal režim dělat ani uklízečku, a dalších životních momentech, hovořila Věra Čáslavská v pořadu Hyde Park Civilizace.
Jak dlouho jste přemýšlela o svém podpisu pod manifest 2 000 slov?
Nesmírně mě ovlivnilo Pražské jaro a pak za mnou přišel do tělocvičny chirurg a sportovní lékař profesor Král a říkal „Věro, podepisuje se tady taková petice, chceš ji také podepsat?“ Tak já jsem si to přečetla dokonce dvakrát, protože dvě věci mi tam tak trošku neseděly, ale když jsem si to detailně prošla, řekla jsem si, že to nemá chybu a že to podepíšu (…).
Na rozdíl od jiných sportovců, jako třeba Raška nebo Zátopek, jste svůj podpis nikdy neodvolala. Váhala jste někdy v nějakém okamžiku?
Já jsem byla dost předvolávána na ministerstvo vnitra a k vyšším představitelům, kde jsem zažívala jak komické, tak ale i dramatické okamžiky. Každopádně na mě hodně apelovali, abych 2000 slov odvolala. Dokonce mi vyhrožovali, že už mě nikam ven nepustí, bylo to takové velmi dramatické. A jednou jsem si říkala, takové nervy, kdo to má každý den snášet, odrazilo se to samozřejmě i v manželství, 2000 slov a odvolání bylo dnes a denně na talíři. Když strana a vláda zjistila, že po zlém to nepůjde, tak to zkusili po dobrém a navrhli mi takový kompromis, že uděláme interview do Rudého práva. Tak jsme s jistým velice rozumným novinářem panem Zvonimírem Šupichem, to byl slušný člověk, udělali interview, kde tedy jsem měla jen v náznacích a velmi jemně naznačit, že vstup vojsk byla bratrská pomoc. Tak jsme udělali interview, a když s ním pan Šupich přišel za šéfredaktorem, tak mu řekl: „Vy jste se zbláznili. Vždyť jste naopak umocnili to, co se nemá,“ a roztrhal to. A tím bylo vyřešeno, měla jsem od nich klid a oni věděli, že to je konečná.
V roce 1972, mohu-li citovat z knihy Život na Olympu, „když se to s penězi nelepšilo, přijala Věra práci uklízečky. Nabídla jí to referentka OPBH, ke které Věra chodila se svými bytovými záležitostmi, a strašně se prý při tom styděla, aby se snad paní Čáslavská neurazila kvůli tomu spojení s kýblem.“ Urazila jste se?
„To rozhodně ne. Ale asi po půl roce mi zakázali dělat i tu uklízečku, protože se to nějaký novinář dozvěděl a nějaký západní Němec mě chtěl vyfotit s hadrem na podlahu, jak myju ty schody. No a to naši představitelé také nechtěli dopustit, aby se ve světě vědělo, jak se režim chová ke svým olympionikům.“
(redakční výběr z rozhovoru)
